Skate park

Původem opuštěné parkoviště, skate park slouží jako místo pro nejrůznější setkání ať už napříč fanoušky skateboardingu nebo lidmi, co vyhledávají jen trošku zábavy. Součástí parku je menší basketbalové hřiště a pár laviček, které jsou sice v poměrně dezolátním stavu, ale svému účelu stále slouží. Čas od času se zde strhne i nějaká ta potyčka, ale obvykle ji místní poměrně rychle rozeženou... Byť se sem tam stává, že obyčejná bitka přeroste v podstatně větší incident.
Společnost obývající park je velice smíšená, ale v důsledku ne až tak nepřátelská, jako tomu bývá na jiných částech čtvrti. Mezi pravidelnými návštěvníky panuje jistá soudržnost, takže jeden na druhého dávají pozor a tvoří neurčitou komunitu. Tu ale jim trošku trhají nárazové návštěvy tamních dealerů a jejich zákazníků.

Společně s přicházející nocí se aktivita v Půlnočním městě dala po pohybu. Leen by nemohla přesnými slovy označit to, co cítila ve vzduchu, ale bylo to něco, co jí mravenčilo pod kůží a volalo to její krev do pozoru. Jako kdyby se něco primárního v koutu její mysli začalo probouzet do úplného pozoru, jako by  její vlk pomalu procital, ačkoli se nedral na povrch. Zůstával stále stočený do klubíčka v jejím nitru, ale sálal z něho neklid – ale to nebylo nic zase tolik netradičního, když si vezmeme v potaz to, jak málokdy dokázala dívka vydržet v klidu a v pokoji. Byla jako pytel blech, neschopná vydržet chvíli sedět, a vlčí podstata to ještě zdůrazňovala.

Uvelebila se v jednom z odlehlejších koutů skate parku. Vyšplhala se na vysokou konstrukci něčeho, co kdysi snad mohlo být něčím podobným tribuně, a očima rejdila po okolí. Ačkoli čtvrť Ira neměla nejlepší pověst a po ulicích jste se nezřídka kdy skoro až báli procházet, skate park vždycky plál jasným plamenem života. Neutišitelným, jasným, divokým. Přesně to byla ta energie, kterou sem tam samotářská Leen potřebovala procítit. Dokázala tu sedět stranou klidně celé hodiny, pozorovat postavy, které se míhaly pod ní, a užívat si tu atmosféru. A – jako právě v případě dneška – sem tam k tomu měla i malé dochucení ve formě něčeho, co ji alespoň trochu vzdálil od střízlivosti a od zvláštních myšlenek, které se na ni s příchodem noci sypaly jako splašené.

Takže teď se pohodlně uvelebila nahoře, sem tam si přihnula z placatky, kterou běžně téměř nenechávala mizet ze svého dosahu, a sledovala dění po sobě. Sem tam někomu, kdo měl dost kuráže, aby na ni dorážel zespoda, ukázala na prstech nepříliš slušné gesto, tušíc, že by ji to mohlo dostat do problémů… ale ty byly částečně tím, po čem prahla. Kdyby se tu něco semlelo, kdyby se strhla rvačka či cokoli… byla by první, co by se do ní vrhnul. Pud sebezáchovy ztlumený na minimum, touha se protáhnout a něco si dokázat na maximum. Pro tohle pořád zůstávala na nohou. Pro tohle žila, pro tohle dýchala. Pro tohle jí bilo srdce v hrudi.

Večerní plány padly v moment, kdy mu došla poslední sušenka. Výjimečně neměl nic na práci, což pro něj byl silný nezvyk. Mít tolik volného času a nemít absolutně žádné tušení, jak s ním náležitě naložit... Bylo to frustrující. Ale ani zdaleka ne tak frustrující, jako když sáhl do krabičky s máslovými sušenkami a narazil na prázdné papírové dno. V tu chvíli jen zoufale rozhodil rukama a odložil ji vedle sebe na konferenční stolek, přepínajíc kanál na předpověď počasí.
Trávit místo bloumání napříč ulicemi svůj čas pěkně doma jako správný pecivál, to bylo něco pro něj. S klidným srdcem a bez sebemenšího zaváhání by si vždycky vybral tuhle možnost nad naháněním otravných démonů, co se stali trnem v oku některého z těch významnějších. Za normálních okolností si ty honičky byl schopný i užít, byť je mohl velice snadno ukončit využitím svých schopností, ale v posledních dnech se z toho stala absolutně prázdná a nudná rutina, nic víc. Zabíjel jako na běžícím páse, nestíhal si ani odškrtávat jména nebo přezdívky.
Měla to být osvěžující změna, ale místo toho se mu osud vysmál do obličeje a následně ho vyhnal z pelechu, protože bez zásoby sladkého posilnění neměl sebemenší šanci si to náležitě užít. To v překladu znamenalo jediné: nucenou výpravu do některého z pochybných obchodů, které měly otevřeno nehledě na denní dobu... Anebo se pokusit vychytrale oškubat někoho v ulicích, pokud by snad měl to štěstí a narazil na vhodnou oběť.

Šance byly celkem mizivé, ale když už nic jiného, alespoň se mohl trochu vyvětrat. Projít se po čtvrti bez nutnosti všímat si kdejakých detailů nutných pro jeho práci. Tentokrát se ohlížet nemusel, na ničem z toho nezáleželo. Díky tomu si mohl užívat čtvrť ve své absolutní přirozenosti, která se prezentovala nezkrotnou divokostí. Ira byla mnohými zavrženým místem a nepochybně dostávala svojí pověsti, ale i přesto skýtala i mnohé krásy. Mezi všemi těmi menšími obchody skrytými za pevnými mřížemi, zataženými okny a spoustou zámků i špíny na každém kroku se stále dala najíst spousta zajímavostí. A Dragan byl opravdu dost zvědavý na to, aby podobné věci s vášní prozkoumával.
Byla to také právě nepřirozeně veliká zvědavost, co ho zanesla až do skate parku. Nehledě na to, že už bylo dávno po setmění, rozhodně nezel prázdnotou. Spíše naopak, tamní obyvatelé si snad i záměrně vybírali tuhle denní dobu k tomu, aby se do parku vydali - nebyli poté totiž rušení nikým a ničím, protože přes den park sloužil k vskutku rozličným aktivitám... A většina z nich měla se skatem jen pramálo společného.

Jeho pozornost si ale výjimečně nezískali tamní se svými pěknými triky se skateboardy, ale jakási dívka. Ta posedávala kousek opodál a byla úplně sama, což Dragana oslovilo na osobní úrovni, protože se sám v danou chvíli doslova užíral nudou a nějakou společnost nebo konverzaci by jistě ocenil, ale se svojí vybíravostí nebyl schopný jen tak přijít k jednomu z lidí na rampě a začít se bavit. O skateboardech nevěděl ani ťuk, zato o skrývání se na odlehlých a vyvýšených místech... To bylo jeho.
Než si to tedy stihl rozmyslet a přeci jen svůj večer věnovat něčemu trošku smysluplnějšímu, než bylo otravování náhodných dívek sedících na tribunách u skate parků, přenesl se hned vedle ní. Moc dobře si uvědomoval, že by ji tím mohl vyděsit - jelikož kdo by se nelekl, když vedle vás najednou zničehonic sedí úplně cizí démon - ale v danou chvíli mu na tom příliš nezáleželo. Přeci jen se nacházeli ve čtvrti Ira! Pokud by někdo měl na podobné věci alespoň maličko připravený, ne-li už i trochu zvyklý, měli by to být právě obyvatelé téhle čtvrti. Ne nadarmo se jí říkalo jáma...

„Zdravím. Vzhledem k tvojí vybavenosti mě napadlo se zeptat... Nemáš náhodou nějaké sušenky?“ Pronesl významně, nedávajíc najevo byť jen sebemenší náznak toho, že by nemluvil vážně a dělal si z ní legraci. Taková byla totiž pravda: opravdu o ty sušenky moc stál. Pokud by snad nějaké měla po kapsách, klidně by jí za ně i se vší vděčností slušně zaplatil, ale soudě dle toho, že tam v osamění nasávala z placatky... No, jistý si být nemohl. A za pokus nic nedal, však? Zeptat se byla jen taková maličkost, co pro sebe mohl udělat - nemluvě o tom, že ji tím tak trošku vysvobodil z osamění. Pokud to tedy nebyl její záměr, pak by nepochybně působil jako drzý otrava, ale to by byl spíše její problém než jeho. Nevadilo by mu to, proč také?
„Je tu hezky, takhle večer. Oceňuju ten výběr místa k uvelebení se, dobrý vkus.“ Dodal nakonec, než se svýma mírně světélkujícíma modrýma očima rozhlédl kolem, užívajíc si chladivý noční vzduch kolem. Sice tam nebyl až takový klid, jako by osobně preferoval, protože skateboardy jezdící po rampách vydávaly jistý hluk, ale nebylo to špatné. Nakonec... Možná, že to bylo přeci jenom i lepší, než kdyby se měl do dalšího dne válet v absolutním osamění doma na gauči a pozorovat neustále opakující se koloběh krachujících a znovu obnovujících se vztahů v rámci podivné telenovely.

Drazí, co si budeme vyprávět. Co byste asi tak dělali, kdyby se vedle vás zničehonic objevil týpek, z něhož to démonství táhlo na celé míle, zašklebil se na vás a optal se vás na vaše zásoby sušenek? Inu, těžko říct, jak by reagoval každý člověk, ale Leen zareagovala dost svérázně – poplašeně sebou škubla a tak rychle, jak jen jí to omezená pohyblivost na vyvýšené konstrukci povolila, se natočila tak, aby si od něj udržela alespoň trochu bezpečný odstup. Věděla, že pokud by se rozhodl po ní jít, asi by jí to moc co k čemu nebylo, když se zjevně zvládal docela snadno přemisťovat, ale jí to pomáhalo alespoň částečně se hodit do klidu, zatímco se v ní automaticky, takřka samovolně začínala vařit krev. Pokud něco skutečně nenáviděla, byla to neočekávaná setkání – a věřte tomu nebo ne, ale o démonech to platilo snad ještě dvojnásob.
Musela uznat, že pokud mu šlo o to, aby ji překvapil… tak se mu to sakra povedlo na výbornou. Očekávala toho za tenhle podvečer docela dost – především dost možná nějakou tu rvačku, až za další nechutnou ukázku catcallingu ukáže zdvižený prostředníček někomu výrazně výbušnému a arogantnímu –, ale tohle ne. Musela mu sice dát nějaké ty body za kreativitu, to jistě ano, ale…proč, zatraceně?

Ze zvyku přimhouřila mírně oči, když si ho sjela nedůvěřivým pohledem, v duhovkách se jí zlatě zablesklo a vlk uvnitř ní se neklidně zachvěl a zavrčel v ústrety nejistotě z toho, jak by tak asi měla s touhle situací naložit. V tomhle mu dala za pravdu – kdyby mohla, zavrčela by na něj i v realitě, ale na to by v lidské podobě vypadala příliš směšně a v té vlčí by se neudržela na vršku konstrukce. Musela se tak spokojit s tím, že vypadala jako kobra, která se chystá zaútočit ve chvíli, kdy se byť jenom malinko pohnete. Poslouchala, jak mluví, dle jiskření v podivuhodně bledých očích byl evidentně náramně spokojený sám se sebou a s tím, jak ji zastihl nepřipravenou. Byl fakt, že ve čtvrti Ira asi mohla počítat s něčím podobným každou chvílí, ale dnes si dovolila bláhově doufat, že skončí jenom u kontaktu s nějakými lidskými pitomci. Tak to se zjevně přepočítala.

„Tohle je nějaký mizerný vtip?” povytáhla na něj obočí, když se rozhodl zavést řeč k počasí a k pochvale jejího místa pro pozorování ruchu kolem. Sice měl v obojím pravdu, měsíc nad hlavou i hučení koleček a tlumených rozhovorů tam dole to jenom dosvědčovali, ale stejně jí stále rozum nebral na zřetel to, proč se sakra objevil tady a baví se s ní. „Pokud vám jde o utahování si z někoho, nevytipoval jste tu nejlepší oběť ve městě,” odtušila a po očku ho letmo sledovala, zatímco si znovu přihnula z placatky. Sladké víno se jí rozlilo po jazyku a udělalo jí na patře pár kotrmelců. Mnozí by nazvali nošení vína v placatce projevem barbarství, pro ni to bylo čistě praktické. „Pokud to myslíte vážně a hledáte tu sušenky,” dodala, kuráž sebranou z růžového nápoje, „tak se obávám, že jste na špatné adrese. Vlastně ve špatné čtvrti. V Iře to zrovna velkým množstvím sladkostí neoplývá.”
A to věděla moc dobře z vlastní zkušenosti. Kvůli podobným věcem by jeden musel zamířit do jiné z čtvrtí, což nebylo něco, co by se vám chtělo podnikat zrovna na denní bázi.

Risk, jež se rozhodl podstoupit byl předem vypočítaný, ale... Evidentně to špatně odhadl.* Samozřejmě, že ho předem napadlo to, že by ji mohl vyděsit. S tím tak trošku počítal, ale evidentně udělal tu chybu, že svému projevu nedodal patřičné množství serióznosti. To byla k jeho smůle věc, s níž bojoval téměř každý den: ať už se snažil jakkoliv, lidé si z nějakého důvodu až bolestně často mysleli, že si z nich chtěl jenom vystřelit. Pokud ale šlo o sušenky, tak Dragan nikdy nevtipkoval. Sušenky byly smrtelně vážná věc, ne-li přímo záležitost života a smrti. Sice té vlčí dívce nezazlíval její překvapení i postoj - konec konců se nacházeli ve čtvrti Ira, tam byla notná dávka nedůvěřivosti součástí startovního balíčku - ale svým způsobem se ho dotklo, že jeho otázku nebrala vážně. Jak moc šílený by přeci jen musel být, aby na něco takového přišel jen se záměrem si udělat legraci? Ne... Sušenky byly důležitější, než nějaké vtipkování.

„Ne, to opravdu není vtip, drahá. Myslím to naprosto a smrtelně vážně, jinak bych se také neptal. Vypadám snad na to, že si dělám legraci?“ Odpověděl nakonec, než neurčitě nakrčil ramena a pozdvihl jedno obočí, zatímco si na tváři udržoval absolutně klidný výraz, který ani v nejmenším neprozrazoval byť jen špetičku jakéhokoliv pobavení.
„Škoda. Zdejší lidé si rádi syslí nejrůznější poklady, nepřekvapilo by mě, kdyby se mezi nimi našel i nějaký ten k nakousnutí... Ale budiž, uznávám, že bylo poměrně naivní očekávat, že bude zdejší čtvrť vhodným lovištěm. Tak jako tak, sušenky nebo ne... Společnost je taky fajn. Když už jsme si to tedy tak hezky vyjasnili a moje záměry jsou naprosto transparentní, těší mě. Dragan.“
Nejspíš ho měla za absolutního šílence nebo přímo pošuka, že se vedle ní zjevil jako blesk zčistajasna a nejen, že se jí ptal na sušenky a mluvil o počasí, zabral si místo vedle jako svoje vlastní a nechtělo se mu hnout. Jistě... Démoni byli odrazem velkého zla, měli zahořklá nitra a obvykle bažili po nepravostech, ale Dragan výjimečně přišel s naprosto čistými úmysly (pokud se tedy nepočítala ochota okrást někoho, kdyby spatřil byť jen jednu sušenku) a vlastně ani nebylo jeho záměrem tu nebohou dívku otravovat, jenom... Tak moc se nudil. Všechno bylo lepší než zaryté ticho jeho příliš velkého a prázdného bytu, ani televize ten nepříjemný nádech nedokázala vyhnat. Potřeboval společnost, opravdovou a nefalšovanou. A i kdyby na té tribuně měli jen sedět a nadávat na čtvrť nebo jeden na druhého, bral by to mnohem ochotněji než nutnost se vrátit zpět domů na gauč.





* znáte to... „the risk I took was calculated, but man... I'm bad at math“

Nemohla si pomoci, ale ten démon se jí začínal docela zamlouvat. „Musím uznat, že máš dost kuriózní způsob, jak se seznamovat,” uznala mu s mírně zvednutým obočím, ale levý koutek úst jí začínal škubat v náznaku pobavení. Démon nebo ne, nezdálo se, že by jí šel jakkoli po krku, takže se vlk v ní konečně začal docela rychle uklidňovat a ona mohla zase přemýšlet a rozhlížet se, aniž by vše kolem mělo nachový odstín. „Ale hej, dávám ti body za originalitu,” dodala ještě, než si znovu přihnula z placatky. Sladké víno jí dodalo veškerý zbytek dobré nálady, co jí chyběl, a když odtáhla placatku od rtů, už dokonce měla schopnost se usmát bez toho, aby to vypadalo jakkoli nuceně. „Těší mě, Dragane. Jsem Leen,” představila se na oplátku. Vzápětí dokonce překvapila samu sebe tím, že mu vzápětí dokonce udělala asi to nejštědřejší gesto, kterého byla schopná za posledních třiadvacet let – natáhla k němu ruku s placatkou. „Sušenky to nejsou, ale lepší jak dostat drátem do voka.”

Vlastně, jak ho tak sledovala plakat nad nedostatkem sladkostí ve čtvrti Ira, něco v ní přestávalo být ostražité a začalo být spíš zvědavé jak celý houf mývalů. Nikdy se pořádně s démony – až na jednu jistou výjimku, která byla zakořeněná v tom, jak si našla svoje místo ve čtvrti hněvu – nebratříčkovala, ale od vlčích smeček i od všech tak nějak vnímala ten dojem, že by se jich měla bát. Démon fňukající nad sušenkami ale spíš než hrůzu vzbuzoval vzrůst zvědavosti – a to i navzdory tomu, že nebyla naivní a věděla, že démonem nebude jen tak pro nic za nic.

Možná v tom byl částečně ten její jen tak nějak napůl fungující pud sebezáchovy, těžko říct, ale stejně, nějak neměla potřebu už se cukat a uvažovat o tom, kudy nejrychleji vzít roha. Dokonce měla zatím dost rozumu na to, aby to nějak výrazněji nepokoušela, což s její potřebou kopnout do každého vosího hnízda podél cesty bylo vážně na sejmutí klobouku. „Ale tak víš co, pokud by tě ta absence sladkého vážně rvala na kusy, vždycky je tu možnost jíst vyrabovat nějakou cukrárnu ve čtvrti Gula,” dodala, na tváři smrtelně vážný výraz. Těžko říct, zda by se na to démon chytil, ale když o tom tak uvažovala, nezdálo se to jako ten nejhorší nápad. Alespoň by měla tenhle večer do čeho kopnout. Navíc… co by vám prohnalo adrenalin žilami lépe, než nějaká hezká kvalitní vykrádačka cukrárny, no ne?

Pochopitelně, že byl jeho přístup nanejvýš kuriózní. On sám by to tak sice ani omylem nenazval, ale rozhodně si byl vědom faktu, že mu navazování kontaktů příliš nešlo. Na něco podobného by musel být schopný se alespoň trošičku vžít... Jenže k dosáhnutí takové úrovně sblížení by musel sáhnout ke svých schopností, což se mu královsky příčilo. Bylo to neslušné a hrubé, takový on opravdu být nechtěl. Možná v případě jiných jedinců, ale rozhodně ne, když šlo právě o Leen... Měl by být na absolutně nejlepším chování, aby neztratil její pozornost a přízeň. To by bylo nanejvýš nešťastné, jelikož byl jeho večer zatraceně osamělý a nudný, takže by nějakou společnost rozhodně ocenil.

„Ach, tak to jsem vskutku poctěn. Děkuji ti, Leen,“ odpověděl s viditelným polichocením, než svýma bledě modrýma očima sjel k nabízené placatce. Pravda, že do sušenek měla jistě hodně daleko, ale... Na druhou stranu, kým byl, aby pohrdl nabízeným pitím? Konec konců nebylo to přeci až tak špatné. Možná se mu zatím nepodařilo schrastit tak moc vytoužené sušenky, ale místo toho našel možnou společnost. A to se počítalo.
Nakonec se tedy váhavě natáhl k Leen a převzal si od ní placatku, než si trochu přihnul a čestně ji vrátil pěkně nazpět ke svojí majitelce. Být to na něm, tak to samozřejmě vypije celé a ani přitom nemrkne, ale znovu - snažil se nepůsobit jako absolutní nezdvořák. Snad nikdo neměl takové lidi rád, zvláště v danou denní dobu. Noc sice mnohým rozvazovala jazyk a částečně bourala pečlivě vystavěné zdi a další formy obrany, ale spoléhat se na to nedařilo. Dragan byl démon, díky čemuž si přátele mimo kruhy svých vrstevníků dělal jen horko těžko. A Leen působila docela mile... Však mu přeci nabídla i možnost se napít z té placatky, v níž měla sice pití o poznání slabší, než by bylo Draganovi milé, ale to vlídné gesto rozhodně nepřešlo bez povšimnutí a řádného ocenění.
„Pravda. Je to mnohem lepší, než rýpnutí drátem do oka, o tom žádná.“ Zhodnotil nakonec obsah placatky, než se mu na tváři usadil dokonale spokojený úsměv - a to i navzdory faktu, že ještě pořád nedostál svým původním plánům. Od těch začínal poměrně snadno upouštět, jelikož se snižování nároků zdálo jako poměrně logická volba. Ve čtvrti Ira by se dalo sice najít ledacos, ale... Sušenky nejspíš ne. Leda by byly zelené, což byla možnost, jaká Dragana ani v nejmenším příliš nelákala.

„Zajímavý nápad...“ Přitakal napůl zamyšleně, než o poznání roztáhl rty v poťouchlý úsměv. Možná to nadhodila jenom jako vtip a s největší pravděpodobností by to byl i skvělý způsob, jak se ho zbavit, ALE... Něco na tom bylo. Za normálních okolností se držel předem vytyčených pravidel - ať už zákonů nebo nepsaných tradic napříč komunitou - ale tohle bylo něco, co by rozhodně zpestřilo jeho fádní večer a zároveň by to i dokonale sladkým způsobem vypomohlo utišit jeho hladovějící žaludek, který by se rozhodně nespokojil jen s nějakou obyčejnou náhražkou.
Mimo toho měl rád občasné překračování hranic. Věděl moc dobře, že si to mohl se svým postavením dovolit, nikdo by se mu jen tak nesnažil dostat na kobylku, nejspíše ani kdyby si teď opravdu nakrásně nakráčel dovnitř cukrárny a kompletně ji vyraboval, připravujíc tamní sortiment o sušenky všech druhů i forem.
„Mám to brát jako... Návrh na společnou akci?“ Zeptal se jí nakonec ještě, s viditelným odleskem nefalšovaného nadšení v očích. To bylo natolik intenzivní, že nejspíše působil jako dítě s tváří přitisknutou na skleněné výloze cukrárny, kterou se právě chystal nakrásně vyloupit. Protože proč také ne? I velcí zlí démoni občas měli chuť na něco dobrého a sladkého. A udržení jisté hladiny cukru v krvi nemohlo ničemu uškodit...

Původně to skutečně nadhodila jenom jako dobře maskovaný vtip; jako něco, co vypustíte do oběhu, kolektiv klem vás se tomu zasměje a zase se s ledovým klidem přesune k nějakému úplně jinému tématu; ale když už jí ten nápad tak narazil do mysli, shledala ho nejenom zajímavým, ale proveditelným. Navíc, byla tu, protože neměla co dělat – seděla tady nahoře a sledovala dění dole jen a pouze proto, že by jinak musela sedět doma a tam by se ukousala nudou. Byla až tragicky znuděná – a ten nápad, který pronesla nahlas, byl možná dost šílený a pochybný, navíc i docela riskantní, ale… zněl vlastně docela dobře. Neklidný a věčně po pohybu a nějakém tom vzrušení bažící vlk v jejím nitru se při tom nápadu zavrtěl, vyskočil na nohy a začal komíhat chvostem nadšeně ze strany na stranu, snažíc se ji stáhnout na stranu onoho nápadu. Takže, jak už tak nějak napůl šlo očekávat, chytila se toho nápadu velice, ale vážně velice rychle – a ten fakt, že se to nejspíš zamlouvalo jako vize i démonu, který seděl vedle ní a div, že už neskládal rekviem za sušenku, to jenom podpořil.

„Těžko říct, zda to začalo jak seriózní nápad, ale hej. Co není, to může být,” pokrčila rameny. Věděla, že tohle už neodvolá – ani ve své hlavě, ani navenek. Dragan byl evidentně docela jasně pro a jeho nadšení bylo strhující tím způsobem, že jste zkrátka věděli, že nemáte šanci vycouvat. A ona ani couvat nechtěla, protože když se to vzalo kolem a kolem – nebyl by to její první protiprávní prohřešek. Čtvrť Ira vás docela rychle naučí tomu, abyste zjistili, jak co nejrychleji a neúčiněji prchnout před policií… nehledě na to, že mladé vlkodlačici většinou k zastrašení strážníků stačilo sklouznout z jedné podoby do té druhé. Lidští policisté z valné většiny hned brali roha a ty nadpřirozené alespoň na malý moment zarazilo a v lepším případě i znervóznilo to, že byla znatelně větší než většina vlkodlaků – a to jí dalo trochu drahocenného času zmizet.
Takže vlastně… co by tak asi mohli ztratit tím, kdyby to skutečně zkusili? Ona uměla utíkat a pochybovala, že by se snad Dragan nechal chytit, zvlášť po tom, jak bez větší námahy se přenesl sem nahoru, přímo k ní. Takže za ni byl verdikt jasný – a společně s tímhle uvědoměním cítila, jak se jí žilami rozlévá povědomý pocit adrenalinu a nadšení, jak její vlk už uvnitř skáče nedočkavostí.

Kdyby se nad tím víc zamyslela, asi by se musela zašklebit nad tím, jak tohle celé začínal eskalovat. Taková velká živá parodie na Velkou sušenkovou loupež – ale nestěžovala si, naopak. Spolehlivě jí to slibovalo vzrušení, což jí stačilo bohatě k hotovému euforickému štěstí. Takže když na to došlo, ten ďábelský úsměv démonovi vedle sebe nejenom oplatila, ale ještě víc ho rozzářila a vyšperkovala, když se v tlumeném světle pouličních lamp zablýskly špičáky, prodloužené tím, jak se vlk nadšeně alespoň částečně dral na povrch. „Definitivně.”
Ani pořádně nečekala na odpověď, schovala si ještě rychle placatku do vnitřní kapsy džínové bundy, než jednoduše sklouzla ze svého místa na horní části konstrukce. Její cesta dolů docela tradičně připomínala neřízený volný pád, jenom hodně pozorné oko by postřehlo chvíle, kdy se zachytávala kovových výčnělků a tyčí, kdy škrtala pevnými podrážkami bot o úchyty. Na zem dopadla jen s tlumeným žuchnutím a zadrhnutým dechem do podřepu, načež se ohlédla zpátky nahoru na rozzářeného démona. „Ty nejdeš?” zazubila se a narovnala, prsty si rychle pročísla neuspořádané kaštanové kudrny. „Nenech se prosit!”

Nejspíše by ho mnohem více překvapilo, kdyby to Leen myslela vážně od samého začátku, než naopak. Na druhou stranu, původ toho nápadu nebyl zrovna věc, na níž Draganovi nějak zvláště záleželo - pro něj bylo důležité, že oné vlčici našel potenciální partnerku v nekalostech. Sice by nepochybně takovou sladkou krádež dokázal zvládnout pěkně sám a bez cizí pomoci, ale to ani omylem neznamenalo, že o nějakou tu společnost nestál. Právě naopak, mít komplice znělo dost lákavě... Skoro stejně moc jako to, co se vlastně chystali v nejbližší době uzurpovat.
Musel za to být skutečně vděčný, protože se vlkodlaci obvykle s démony příliš nebratříčkovali, ale ona se z nějakého důvodu rozhodla udělat výjimku. Nemohl nikomu takový postoj zazlívat, konec konců démoni byli hlavním původci kdejaké špíny, co se napříč městem hromadila a násobila, ale Dragan se do podobných věcí už jenom z principu zkrátka nezapojoval. Čas od času se uvolil k tomu, aby někoho k smrti vyděsil, okradl nebo spíše zabil, ale tím to pro něj haslo. Oficiálně se nestavěl na ničí stranu - veškeré spory, spojenectví a další vazby šly mimo jeho radar. Ačkoliv je vnímal kvůli takové té běžné potřebě mít alespoň základní povědomí o dění kolem, jelikož by si jinak mohl až nebezpečně snadno naběhnout, ale nic víc. Svým způsobem si žil v dosti izolované bublině, kam bylo velice těžké proniknout, pokud to on sám neumožnil.

„Občas je nebezpečné vtipkovat o tak vážných věcech jako jsou sušenky,“ pousmál se potutelně, zanechávajíc otázkou zda to myslel ironicky nebo doopravdy vážně. Pokud by ho ale už stihla prohlédnout, tak by jí muselo být jasné, že od vtipkování měl poměrně daleko. Sice po drtivou většinu času působil vcelku rozporuplně a jeho reakce, výrazy i tón hlasu se daly vyložit mnoha způsoby, i tak měl svá pravidla: a ta nikdy neporušoval. Pravidlem číslo jedna bylo nepochybně to, že sušenky byla svatá věc, ať už si kdokoliv říkal cokoliv.

Neměl ani zanedbatelnou hrstku vteřin na to, aby náležitě zvážil všechna pro a proti, když už se do toho rozhodli evidentně skočit pevnýma nohama oba dva - jeho nová společnice a také spolupachatelka se totiž rozhodla vyrazit bez sebemenšího zaváhání. Nebral její šťouchnutí jako nic hrozného, jenom se nepatrně zazubil a přenesl se vedle ní, spokojeně rovnajíc ramena v naprosto hrdém a pevném postoji.
„Samozřejmě, Leen. Něco takového bych si ani omylem nenechal ujít.“ Kterak mu v hlase nepopiratelně vyznívala notná dávka pobavení, stále mluvil smrtelně vážně. Ta loupež se měla stát... A on byl připravený ji osobně uskutečnit, i kdyby přitom měl za zády mít několik policejních vozů a strážníka s megafonem, co by ho vyzýval k upuštění hrsti sušenek na zem, aby mohl pěkně zdvihnout ruce nad hlavu.
„Sladký lup na nás už čeká.“ S těmi slovy se tiše uchechtl, než se vydal svižným a sebevědomým krokem směrem k silnici. Čtvrť Gula neměla sebemenší tušení, co je v nejbližší době čekalo za šokující kriminální počin...



Rozhodl se cestu podniknout pěkně po svých. Sice by mohl sebe i Leen pěkně přenést nejen před onen (ne)šťastný podnik, ale dokonce přímo dovnitř - ale vzhledem k situaci se rozhodl s podobným krokem posečkat. Na tohle měli dost času, přenášení se jim nepochybně hodilo mnohem více do budoucna, až měli s plnými náručemi utíkat ven a následně vychytrale kličkovat před popuzenými strážníky na noční směně.
„Musím říct, že mě doopravdy překvapuje tvůj přístup, ale... Jsem za to pěkně vděčný, o tom žádná. Máš představu, co by sis odtamtud chtěla odnést? Prý je to ráj na zemi, nebe z cukru. Překvapuje mě, že ještě nikoho nenapadlo tam vtrhnout se záměrem přepadnutí, ale víš, jak se to říká - všechno je jednou poprvé. A pokud jde o nás dva, nejsme jen perfektní duo kompliců, ale i budoucí legendy. Vsadím se, že si o tomhle bude město šuškat ještě pěkně dlouho.“

Sladce se na něj po té poznámce pousmála. „Vtipkuju o hodně věcech. O smrti – o bezmoci – o víceméně všem, o čem by se vtipkovat nemělo. A můžeš se na mě spolehnout v tom, že sušenky do toho rozhodně nespadají.” S teatrálním povzdechem vydechla a zvedla hlavu k nebi, kde se skrz několik rozcupovaných černých mračen prodíralo světlo měsíce a několika slaběji zářících hvězd. „Co bych to byla za zrůdu, kdybych byla schopná žertovat o sušenkách?” V těch slovech se společně s pobavením, které nemyslela nijak zle, ale zableskl i podtón toho, že si moc dobře uvědomovala, že mnozí už by s ní takhle shovívaví nebyli. Už pojmenování, které zmínila, párkrát zaslechla a nikdy v moc milém kontextu. Kdesi uvnitř se do ní na kratičkou vteřinu zabodnul osten nenadšení, ale hned potom prudce zavrtěla hlavou a udržela si na rtech ten úsměv, který byl dost výmluvný na to, aby minimálně nikoho nenapadalo zkoumat, co se skrývá v mysli za ním, protože kdyby se o to snad někdo doopravdy pokusil, asi by narazil na pořádný nepořádek a bordel.

Bez dalšího zbytečného protahování se vydali na cestu. Možná je mohlo trochu naštvat to, že sotva vykročili, nebesa se docela zatáhla, měsíc zalezl a k zemi se spustily první chladné kapky přicházejícího deště, prozatím jenom mrholení, které ale slibovalo, že dost možná se to zvrhne v něco trochu horšího. Jí to ale ani náladu nějak moc nesrazilo a taky se nezdálo, že by to nějak trápila Dragana – oba prostě svižným tempem zamířili ze skate parku. Cestou si vysloužili nějaké ty zvědavé, podezíravé pohledy lidí kolem (přeci jen, ona tu byla vyhlášená jako ta, co seděla v koutě a s nikým se moc nebratříčkovala, a Dragan byl přeci jenom nová, vcelku neznámá tvář v tomhle malém, víceméně uzavřeném kolektivu) a pár narážek, které sice měly patřit jen pár uším, ale ona je díky citlivému sluchu postřehla také. Ty bez většího váhání odkázala do patřičných mezí vražedným pohledem ve spojení se sladkým úsměvem a sem tam opět i pár neslušnými gesty rukou – hřbet ruky obrácený k tomu idiotovi, všechny prsty sbalené do pěsti s výjimkou ukazováčku a prostředníku, které byly ohnuté v prvních článcích. Mezi mládeží v Iře to bylo gesto tak třikrát sprostější než prostý zdvižený prostředníček a kledovala si tím o to, aby se po ní někdo ohnal, ale nikdo ani nedutal. To ji trochu zklamalo, ale byl fakt, že teď byla na důležitější výpravě než pro pár rozmarnou bitku – teď šlo o svatý grál. O cukrárnu.

„Je fakt, že tohle ještě rozmyšlené nemám, ale hej. Mám takový dojem, že tam bude na výběr dost, aby každý lup byl dobrým výsledkem,” pokrčila rameny a s pobavením poslouchala, jak Dragan začal nadšeně básnit o tom, co v hloubi cukrárny budou moci potkat. Na to, že většinu démonů brala jak pytle s temnou výbušninu, se tenhle jeden nezdál nějak špatný – naopak, za těch pár minut, co společně plánovali tu vykradačku, ji zaujal lépe než většina lidí v celém tomhle bohem zapomenutém městě. Bylo to vlastně docela komické pomyšlení – démon a vlkodlačka společně jdou za dramatického deště vyrabovat cukrárnu. To byste jen tak nevymysleli – a to se jí na tom celém líbilo asi nejvíc. Ta spontánní šílenost, která z toho vzešla. Právě proto nadšeně kráčela s démonem bok po boku ulicemi Iry a v jednu chvíli se na něj zvědavě otočila. „Máš tedy nějaký konkrétní cíl, anebo to bude to, že napochodujem do první cukrárny, kterou potkáme? Protože tvůj popis se zdál dost cílevědomý.”

Kdyby byl slušně vychovaný člověk, nejspíš by se zhrozil nad tím smyslem pro humor, protože to bylo samozřejmě šíleně nevkusné... Ale zmínila sušenky. Jeho prapodivná touha se jakoby naoko zhrozit a působit hrozně šokovaně tedy šla stranou, kompletně vyšachovaná absolutní spokojeností nad tím, že dle všeho našel perfektní společnici a komplice. Mohl by si snad přát něco více? Rozhodně se od většinové společnosti démonů hodně hrubě lišil, protože tohle mu naprosto dokonale stačilo k absolutnímu štěstí. Doslova si připadal jako dítě v předvečer rozbalování dárků, jak nadšený byl. Nepotřeboval už nic víc, i kdyby z té jejich plánované krádeže nakonec sešlo... Domů by se vrátil s klidným srdcem a dobrým pocitem.
Stále ho ale neopouštělo překvapení z toho, že Leen evidentně nesdílela charakteristickou předpojatost drtivé většiny obyvatel tamního města. Z nějakého důvodu po něm nevystartovala, nepokoušela se ho zabít ani... Vlastně nic. Jaká byla pravděpodobnost, že by z té nepřeberné masy nejrůznějších bytostí narazil zrovna na jednu z příslušnic vlkodlaků, co nezanevřela na démony? Dost silně pochyboval o tom, že by ji snad zpracoval svým šarmem a okouzlující osobností - sice rozhodně netrpěl nezdravým nedostatkem sebedůvěry, ale v tomhle ohledu nebyl až tak naivní, aby takové představě důvěřoval. Ačkoliv to všechno nakonec mohlo být způsobené něčím úplně jiným. Konec konců je svedla dohromady jedna společná věc, ta samá, co je vedla i do cukrárny: sušenky. Měly sušenky skutečně takovou moc, aby zapudily nesympatie a přirozené předsudky? Možná. A pak, že nebyly kouzelné!

„Musím uznat, že se mi vskutku líbí tvůj smysl pro humor i věc,“ přitakal nakonec uznale, než se mu na tváři rozzářil široký a naprosto nefalšovaný úsměv. Ačkoliv obvykle vypadal celkem pochybně, čemuž kapucí naraženou do obličeje a mírně zářivýma očima rozhodně nenapomáhal, protože z něj jeho démonická síla doslova žhnula. Na druhou stranu ale nebyl až tak podlý, aby chodil po městě a náhodně si vybíral oběti: alespoň tedy ne typické oběti. On totiž místo násilí a zlovolnosti mnohem více preferoval neškodné legrácky... A také se za ně obvykle náležitě omluvil, protože měl stále alespoň malý kousíček svědomí, ačkoliv o tom jeho okolí s oblibou pochybovalo.

Po cestě se spustil celkem prudký déšť. Dragan na to zareagoval poněkud zmateným zamrkáním, když mu jedna z dešťových kapek dopadla těsně pod oko, ale nijak ho to nerozčilovalo - proč také? Byl to jenom neškodný liják. Sice výrazně ochladil vzduch, který byl relativně studený sám o sobě, ale jako démonovi mu ani jedno nijak nepřekáželo. Přeci jen i navzdory svojí dietě nebyl kompletně z cukru, aby se rozpustil. Takže si jenom narazil kapuci trošku víc do obličeje a nakrčil ramena, choulíc se pod svojí koženou bundou.
Pohlédl přitom koutkem oka na Leen, po jejíž boku celou dobu kráčel. Cítil se kvůli ní trošku provinile... Přeci jen ji zatáhl na tu loupež a ona teď kvůli němu mokla, ale ani omylem u sebe zrovna nenesl deštník. Ze zásady ho nepoužíval - měl déšť rád a opravdu jen málokdy narazil na někoho, komu by byl deštník ochotný půjčit, aniž by se u toho tvářil jako kdyby právě kousl do hodně kyselého citronu. Lidé na jeho projevy ochoty a vlídnosti* reagovali poměrně hněvivě, ačkoliv nezavdával žádný důvod se cítit přímo ohroženě. Na druhou stranu jim to zazlívat nemohl - to, že on sám byl odlišný od zbytku přeci jen neznamenalo, že to tak měli i ostatní. A démoni byli právem nenávidění.
„Nabídl bych ti deštník, ale bohužel u sebe žádný nemám,“ pronesl nakonec k Leen, než znovu pozvedl koutky v drobný úsměv. „Pokud se chceš vrátit, abys nezmokla na kost, klidně tě přenesu kam budeš chtít. Nebo nás také můžu přenést rovnou k cukrárně, to je také cesta.“ Nepatrně nakrčil ramena, ale úsměv se mu ze tváře rozhodně nevytrácel.
„Tím si můžeš být jistá! Pokud je něco v tomhle městě vážně dobré, tak jsou to cukrovinky. Jedno kam jdeš, všude jich je velký výběr. Docela by mě zajímalo, kdo stojí za vymýšlením těch nejrůznějších příchutí a těst, je to vážně zvláštní. A já nevím. Pokud bych měl rozhodovat já... Vydali bychom do Guly, je tam ta největší cukrárna v celém městě. Mají tam perfektní sušenky a cokoliv, na co si vzpomeneš: cukrovou vatu, zákusky, bonbony, zmrzlinu, marcipán i čokoládu... Ale nechám volbu na tobě, Leen.“


* ajaj, jako to měl Nicholas! Alespoň mu ale ještě nikdo nedal želízka!

Pokrčila rameny a zašklebila se. „To je dobrý, deštník nebude potřeba. Přemisťování jakbysmet – kdo jsem, abych nepřežila trochu studený vody,” odmávla to a bez delšího rozmýšlení si přes hlavu přetáhla kapuci černé mikiny, kterou ukrývala pod džínovou bundou. Tím, jak se s příchodem deště ochladilo, jí to nahrálo do karet, takže se do ní zakousl chlad, což ji i jejího vlka z nějakého důvodu podvědomě povzbudilo k větší bdělosti. Ten se uvnitř ní nadšeně kroutil, šťasten jednak z toho, že se něco děje, ale také z toho, že k tomu má slibného komplice. To všechno nadchlo jednoznačně je oba, takže kroky se jí automaticky prodloužily a po rtech si jí pohrával potměšilý, rošťácký úsměv. Musel na ně být vážně zvláštní pohled, ale to už jí bylo fuk – každý v tomhle městě se mohl třeba postavit na hlavu a ji by to zrovna dvakrát nezajímalo, leda by to přitáhlo na vteřinu její pohled, ale ne pozornost.

Obecně byla dost rozzářená veselím a bylo to vidět, ale výjimečně to dokonce nechala být a nezakrývala to. Měla cíl, který se jí zatraceně líbil, a nebyla na to kompletně sama, což byla věc, která už jí začínala chybět od chvíle, co se Ortaanasi* před dvěma týdny naposledy ozvala. A dokonce jí ani nevadilo, že se pohybuje ve společnosti démona, což by většina jejího druhu vzala za něco neodpustitelného, špinavého a obecně velmi divného. Tohle měla na háku, byla na přítomnost démonů tak nějak napůl navyklá – nepohybovala se v jejich přítomnosti na veřejnosti, ale udržovala vztahy s Taan a okrajově i s pár dalšími, což pro jejího vnitřního vlka, zpočátku tak nedůvěřivého a lehce vznětlivého vůči jiným rasám, stačilo na to, aby se při každém setkání s démony neprohnala každou buňkou jejího těla intenzivní potřeba rozcupovat mu hrdlo. Sice byla pořád ve střehu, jistě – byla by naprostý šílenec, kdyby tomu tak nebylo – ale obecně byla klidnější, když sami nevykazovali nějaké známky agresivity sami od sebe.

Nechala se pohltit tím, jak Dragan vyprávěl o cukrárně, do které si to mířili. Vlastně už o ní slyšela – docela vyhlášený podnik Candie’s, který byl rozkřiknutý nejenom po rozmlsané a dosyta nenažrané (omlouvám se za explicitní vyjádření, ale všichni víme, že tady má autor pravdu) čtvrti Gula, ale i po celém zbytku Půlnočního města. Kdokoli měl na mysli něco, po čem budou jeho chuťové pohárky mít sto chutí tančit kankán veprostřed ulice, zamířil právě sem. Leen tam sama nikdy nebyla, nerada se vydávala na veřejnost do jiných čtvrtí, ale od Taan už jí párkrát přistálo několik tamních makronek a musela i navzdory veškerým předsudkům uznat, že nic dokonalejšího snad ve svém životě nejedla. Bez pochyb, pokud zamíří tam, bude to sakra stát za to… a díky vyhlášenosti podniku to bude i zatracená výzva. Už jen to pomyšlení se jí líbilo.
„Líbí se mi, že sis i vybral cíl, co možná nebude tak snadný. Počítáš s tím, že tam bude plno kamer a možná i nějaká ta ochranka, že ano?” Když to pronášela, ani se netvářila moc ustaraně o to, co s nimi bude – popravdě, nebylo by to poprvé, co měla pletky s policií ve Městě, takže už i tušila, jak mezi nimi nejlépe prokličkovat. Na to byla ve spolupráci se svou vlčí podobou vážně expert. A dle toho, jak se k ní přenesl už ve skate parku, Dragan s podobnými věcmi taky pravděpodobně neměl problémy. Chudáci lidé v ochrance té cukrárny – ti vážně netušili, jak zajímavá noc je čeká…


* plánovaná postava, démonka, taková Leenina sugar mommy. coming soon.

Musel uznat, že se mu vážně líbil její přístup. Nejen, že byla evidentně perfektně schopná si uhlídat vlastní záda, měla ráda sušenky a byla nerozpustitelná v dešti. Koho by napadlo, že ve městě ještě stále existovali takoví jedinci? Ať už měl prostě jenom obyčejnou hrstku štěstí nebo to byla náhoda, byl za to jejich prazvláštní setkání opravdu moc rád. Kdyby se rozhodl nezvednout z gauče a vypadnout z bytu, nejspíš by se dome skutečně užíral nudou - místo toho našel skvělou společnici a dohromady plánovali tu největší a nejzajímavější loupež v historii celého města!
Bylo to sice tak trošku šílenství, ale přesně takové věci měl Dragan doopravdy nejraději. Praštěné nápady s notnou dávkou kreativity a nějakým tím riskem. Mohlo jim to vybuchnout do obličeje a oni mohli skončit v želízkách, ale na druhou stranu - důvěřoval svým schopnostem. Pokud by se něco doopravdy pokazilo, přenesl by je na druhou stranu města a vyřešil to, nemusel ani nikoho mrzačit nebo zabíjet. Stačila špetka správně využitých výhod bytí démonem. A když už o to šlo, ani Leen nepochybně nebyla zrovna bezmocná... Vlastně tvořili vážně dobře sehranou dvojici. Koho by také napadlo, že bude vlkodlak a démon zlodějské duo, co baží po sladkých dobrotách v cukrárně?

Celkově měl pocit, že dosáhl absolutního jackpotu. Ať už pršelo jako z konve a ostatní ze skate parku na ně měli jakékoliv nepěkné poznámky, jemu to bylo dokonale ukradené. Jediné na co se soustředil byla ta nádherně hravá a nadšená atmosféra, co se držela mezi ním a Leen - příslib sladkostí, špetky adrenalinu a čerstvý vzduch prosycený vůní deště. To všechno v něm vyvolávalo nebetyčnou chuť se rozeběhnout skrze tvořící se kaluže a začít si prozpěvovat, protože se všechno zdálo zatraceně perfektní. Bylo vůbec legální se cítit takhle dobře? Zvláště na démona? Nejspíš ztratil nějaký hodně důležitý kousek sebe, když do sebe začal ve velkém ládovat spoustu nejrůznějších sušenek. Třeba to byl i lék. Ačkoliv docela silně pochyboval, že kdyby ostatním démonům začal cpát sušenky, tak by se vyléčili ze svojí ignorace. To by bylo až příliš snadné, o tom žádná.

„Co na to říct? Nerad troškařím,“ pousmál se na Leen pobaveně. Měla ale pravdu, Candie's byla opravdu velká cukrárna, měla dokonce i slušné zabezpečení. Ne, že by snad někdo předpokládal, že se tam tamní nenasytové budou chtít vloupat, ale... Jistota byla jistota, však. Na druhou stranu mu nedělalo problém se dovnitř nějak napasovat a pobrat náruč plnou sušenek, načež elegantně vytančit ven. Jako démon kolem sebe přeci jen stále šířil jistou atmosféru, stejně jako auru moci. Tu sice používal jenom nerad a kvůli krádeži by stejně moc nechtěl lidem lézt do hlavy, ale stačilo to jen trošku naťuknout a většina se mu klidila z cesty. Dost silně totiž pochyboval, že by na noční směně byl někdo, kdo by byl vskutku oddaný svojí práci - tudíž ochraně podniku.
„Počítám, počítám. Zároveň ale plně důvěřuju i našim schopnostem, Leen. Jsme dva na jednu cukrárnu... Kdo myslíš, že by vyhrál? Neohrožená vlčice a mlsný démon nebo pár kamer a alarm?“ Mírně pozvedl jedno obočí, než mu levý koutek rtů zaškubal v polovičatém úsměvu.

Cukrárna Candie's se nebezpečně blížila a on se doslova chvěl nadšením i očekáváním, protože si už v duchu představoval všechny ty dobroty, co doslova jenom čekaly na to, až si je vezmou. Sice by mohl být slušný a pěkně za to všechno zaplatit, protože peněz rozhodně neměl - ale kde by v tom pak byla legrace, však? Chtělo to alespoň špetku nejistoty a nebezpečí, aby si svůj lup náležitě užili. Pokud si ho totiž museli pěkně nakrást a utéct s ním, byl by poté ještě sladší a lahodnější. Všichni přeci jenom věděli, že zakázané ovoce chutná nejlépe... A Dragan to mohl všemi deseti pěkně potvrdit.
Když konečně stanuli pár metrů před cukrárnou, zastavil se a upřel pohled na Leen. „Připravená? Možná jsme si měli cestou sehnat nějaké šátky na obličej nebo tak něco. Víš, jak to myslím, však? Aby nás hned nepoznali...“ Nadnesl napůl zamyšleně, viditelně nedočkavý na moment, až konečně vtrhnou dovnitř.