Klub Eden.

Eden je pulzujícím srdcem nejen svojí čtvrti, ale i celičkého města. Představuje místo, kde se scházejí ti nejmocnější jedinci, zdroj zdánlivě nekonečné zábavy a ty nejlepší drinky. Ať už si člověk chce jen trošku vyhodit z kopýtka a vyrazit na nějakou opravdu dobrou party nebo trošku zariskovat ve vyšší společnosti, která je plná nejrůznějších nebezpečných hráčů včetně hladových a zrádných démonů... Tenhle klub je perfektní volbou.
Vzhledem ke svojí značně vysoké prestiži se ale dovnitř rozhodně nedostane úplně každý. Vstup je regulovaný podle významnosti dané osoby, případně jejich zámožnosti... Nebo užitečnosti. Není výjimkou, že někteří démoni lákají naivní návštěvníky dovnitř, aby z nich později v některém ze soukromých salonků vysáli i poslední kapičku krve.
Klub jako takový leží uvnitř veliké budovy, co se nad čtvrtí Luxuries tyčí téměř jako věž. Svým návštěvníkům nabízí mnohé: luxusní bar, taneční parket, živou hudbu s vystoupeními, krytý bazén a samozřejmě i nějaký soukromý prostor za jistý příplatek. To všechno je ale přímo pod palcem démonů... Takže je lepší se mít na pozoru.

Zůstávat večer úplně sama v přehnaně veliké vile... To neznělo úplně jako plán vhodný někoho jako byla Rebecca. Sotva slunce zapadlo a město se ponořilo do příjemného šera, které narušovalo jenom pouliční osvětlení a nejrůznější neonové nápisy podniků a obchodů, nastával perfektní čas na malou výpravu. Sice byla už dost stará na to, aby ven odcházela pěkně dveřmi a bez ptaní se na povolení, ale... Příkazy byly příkazy. A vzhledem k tomu, že se při posledním výletu ven tak trošku zapletla se špatnou skupinkou, Lavierre pevně trval na svém, že by měla alespoň pár dní zůstat uvnitř a neukazovat se, aby neprovokovala.
Ačkoliv se Rebecca opravdu snažila ctít jeho přání (nebo spíše příkaz), nedokázala si pomoct. Město ji lákalo a vábilo ven, toužila se bavit a ne sedět doma na pohovce u nějakého filmu, co už viděla stokrát nebo cvičit na housle. Nic z toho už nemělo smysl, došla na samotný konec cesty. Na housle hrála skvěle, prošmejdila celý dům, tisíckrát se svezla po zábradlí hlavního schodiště, klouzala se na koberci po čerstvě naleštěné podlaze a dokonce Lavierrovi zvládla i zamotat hlavu menší hrou na schovávanou, ale nic z toho nikam nevedlo. Ne dlouhodobě. Nemohla žít sama v tak obrovském a tichém domě. Potřebovala společnost, ale ta k ní sama od sebe nikdy nepřišla, musela si ji ulovit. A Lavierre se mohl jít nakrásně klouzat.
Co nejtišeji otevřela okno, než se do něj posadila a přehodila ven nohy, v ruce držíc boty na podpatku. Lavierre podle všeho zrovna telefonoval s jejím otcem, což se zdálo být naprosto perfektní chvílí pro útěk. Opatrně spustila nohy na střechu, než roztáhla křídla a seskočila dolů, vydávajíc se nakrásně pryč, aniž by cokoliv postřehl.


Nehledě na svoji praštěnost nakonec přeci jen přistála dál od místa, kam zamýšlela jít. Křídla stáhla v boční uličce, nazula si boty a začala si to elegantně mířit směrem ke vchodu do klubu Eden. Tam se setkala pohledem s vyhazovači, kterým věnovala sladký úsměv a mírně naklonila hlavu na stranu, čekajíc až ji vpustí dovnitř. Ani jeden se netvářil příliš nadšeně, ale nic neřekli. Hodní hoši.
Ještě si nebyla úplně jistá, kam vlastně chtěla jít. Na parket? Zahrát si partičku karet? Něco (nebo spíš někoho) nejdříve zakousnout? Sotva opustila domovskou vilu, měla najednou až překvapivě pestrý výběr možností. Všude bylo lidí dost - a ona by nejraději prošmejdila úplně každičký kout klubu, aby si našla nějakou tu menší oběť. Otázkou bylo... Kde začít?
Nakonec se rozhodla nejprve zamířit k baru, kde se posadila na vysokou židli a krátce zabubnovala černě nalakovanými nehty o kamennou desku. Neměla vyloženě žízeň, ale s troškou alkoholu v krvi se všechno zdálo podstatně snazší - navíc pak působila dojmem nebohé křehotinky, co musela pít sama.

"Do pekel kde mám ty podělané klíče od skříňky..." Zamumlal si tak trochu pro sebe, při čemž chaoticky poletoval po šatně a prohrabával střídavě svůj batoh, kapsy kožené bundy, šuplík od stolu a to celé pro jistotu znovu a znovu. Byl naprosto zoufalý, protože měl být za pět minut nastoupený na placu a ještě stále neměl ani přístup ke svému oblečení. Celý jeho život byl vlastně jeden velký chaos, který přirozeně pramenil už z jeho povahy, která jím sálala na míle daleko. "Sakra, kolik je vůbec hodin." Zamručel nespokojeně a sáhl do kapsy pro mobil, kde ale k jeho překvapení našel klíče, které celou dobu tak usilovně hledal namísto mobilu, na kterém chtěl zkontrolovat čas. "Bingo." Pronesl a trochu se nad tím ušklíbl, zatímco bleskurychle odemkl skříňku a začal se svlékat stejně tak rychle, jako se pak začal oblékat. Měl málo času a nechtěl se opět zbytečně dostat do problému. Naposledy mu to sice bylo odpuštěno, ale donekonečna to takhle vést nemohl. Pak by musel o pomoc škemrat u Alexandera a to byla poslední věc, po které toužil, protože to si chtěl šetřit na něco mnohem důležitějšího a kritičtějšího, než byla práce. To ale nic neměnilo na tom, že pro něj byla důležitá, a že chtěl udělat vše pro to, aby si jí udržel i bez cizí pomoci. Když byl oblečen, rychle zašátral po kapsách, jestli náhodou nenajde telefon, který tam měl být, ale na jehož místě byli předtím hledané klíče, ale k jeho zklamání to vypadalo, jako by mu ho "sežrala černá díra" jak rád nazýval jeho nezodpovědné ztrácení věcí. Na to ale teď čas nebyl. Musel urychleně na plac, a protože mobil mohl počkat po směně, rozhodl se to teď neřešit. Úplně si v tom spěchu zapomněl zavázat svůj motýlek, kterým rád zakrýval tetování, aby se vyhnul všetečným otázkám, když svou košili zapnul až na úplně poslední knoflík a přes něj teprve zavázal motýlek, takže mu jen tak vysel volně nezavázaný kolem krku na košili, u které ani neměl zapnuté dva vrchní knoflíky. Okamžitě vešel skrze dveře pro personál za bar, kde si ještě spěšně poupravil alespoň rukama své vlasy a došel ke kolegovi, kterému poklepal na rameno a přikývl. "Čau. Dobrý, tady si to už klidně přeberu. Omlouvám se za zpoždění, nemohl jsem najít klíče." Řekl jednoduše a věnoval mu omluvný pohled.

Zrovna když jeho kolega odcházel dozadu pryč z baru, a on se chystal jen bezvýznamně z nudy doleštit sklenku, kterou před ním očividně také z nudy leštil předchozí barman, vyrušilo ho jakési tiché klepání. Sám nevěděl, jestli měl svůj citlivý sluch přisuzovat hudbě, genům nebo něčemu jinému, ale i takový nepatrný zvuk ho zvládl vytrhnout z pozornosti, kterou předtím věnoval něčemu jinému. Proto se podíval směrem, odkud pocházel ten zvuk a spatřil dívku, která si bubnovala nehty o bar z leštěného kamene od kterého se odrážela světla nad ním téměř jako od vodní hladiny. Neměl tušení jak dlouho tu byla, protože byl až moc rozrušený tím stresem z nestíhání na to, aby si vůbec všiml kdy přišla. I proto okamžitě přispěchal k ní, aby náhodou nečekala moc dlouho, opřel se rukama o bar a nasadil ten nejnevinnější úsměv a kukuč, jaký dokázal. "Dobrý večer, slečno. Máte nějaké přání?" Zeptal se jí sladce a přisunul ji k ruce nápojový lístek. "Pokud byste náhodou nevěděla nebo si nebyla jistá, tak tu máme k dispozici nápojový lístek." Pronesl a věnoval jí další vlídný úsměv.

Nenápadně se rozhlížela kolem, pokoušejíc se vytipovat alespoň jednu potenciální oběť. Na rozdíl od drtivé většiny démonů neměla v úmyslu tu nebohou duši zatáhnout někam do temné uličky a sežrat jako zvíře, ne. Ona si chtěla jenom trošku popovídat, možná zatancovat. Nebo také jen vypadnout ven a nadýchat se čerstvého nočního vzduchu, protože cokoliv bylo lepší, než být sama. Samotu opravdu bytostně nenáviděla, takže musela za každou cenu využít ten potenciál, protože se kolem pohybovalo skutečně nemalé procento lidí a byla by blázen, kdyby si nikoho nevybrala. Však? Říkalo se, že darovanému koni se na zuby hledět nemá, Rebecca to plánovala praktikovat až do konce večera.
Na druhou stranu se ale nemínila zahazovat úplně s kýmkoliv. Byť se jí nelíbilo, jak moc omezená byla kvůli Lavierrovi a všem těm podivnostem, co se ve městě děly přičiněním jejího adoptivního otce, nebyla hloupá. Moc dobře si uvědomovala, že i její vlastní opovážlivost měla svoje hranice, za které nebylo radno zacházet. A pokud si měla vybrat, rozhodně preferovala zůstat živá a s nerozpáraným krkem.

Vzhledem k tomu, že ji zatím nikdo nezaujal, pevně semkla rty k sobě a podepřela si rukou hlavu, pozorujíc nepřeberné množství lahví s alkoholem na policích za barem. Pořád netušila, po čem vlastně její srdce v tomhle ohledu toužilo - zatímco za normálních okolností věděla s perfektní jistotou, co přesně chtěla, když šlo o pití, vždycky narazila na ten samý problém: co to mělo být dnes? To samé, co minule? Nebo něco úplně jiného?
Z přemýšlení ji vytrhl cizí hlas. Poněkud překvapeně zamrkala na mladíka za barem, než roztáhla rty do sladkého úsměvu a mírně naklonila hlavu na stranu. Byl rozkošný, o tom žádná. A ona si tak najednou uvědomila, že dost možná našla svůj potenciální úlovek večera... Pokud by jí tedy štěstí náležitě přálo a něco se kolosálně nepodělalo.

„Zdravím.“ Odpověděla mu na pozdrav, udržujíc si na rtech milý úsměv. Vážně se jí líbil, ačkoliv do Edenu moc nezapadal. Většina lidí odtamtud působila hodně odlišným způsobem, on si v sobě nesl jistou dávku nevinnosti a nezkaženosti, což byla zatraceně jedinečná kombinace. Co se skrývalo za tím hezkým kukučem sice Rebecca ani omylem netušila, ale o to víc byla zvědavá. A co víc, stejně moc i ochotná to zkusit nějakým způsobem zjistit.
„Abych pravdu řekla, nemůžu se rozhodnout... Takže zatím asi jenom červené víno, prosím.“ Nespouštěla z něj svoje pronikavé oči, v duchu přemítajíc nad tím, jak ho přetáhnout na svoji stranu a pak následně pěkně oškubat. Možná ne úplně oškubat, ale... Byl by z něj jistě dobrý společník, na to měla odhad. Prozatím se ale musela spokojit s tím, že nebyla sama - bar k jejímu překvapení totiž zrovna neoplýval aktivitou. Všichni se zdržovali jinde, takže měla opravdu štěstí, že se objevil zrovna on s tím svým štěněčím pohledem.

Vypadala přinejmenším zajímavě a, co bylo hlavnější, rozhodně nevypadala, že by ho chtěla během chvilky odpálkovat. Vlastně tam seděla sama a takoví hosté si pak rádi povídali alespoň s barmany, což byl solidní základ na to, aby třeba i později vybudoval síť nevinnosti, která by ji mohla stáhnout s ním přesně tam kam chtěl. To ale přemýšlel hodně dopředu. Vždy rád zvažoval své šance na úspěch už od začátku, aby náhodou něco nepromeškal. I když to z pohledu jeho kolegů mohlo vypadat, jako když se nechá svést kde kým a jistě po směně skončí zase s někým jiným v posteli, pravda byla docela jiná. Podezření na to, že není zase tak nevinný, byla sice správná, ale úplně jiným směrem. O postel mu vážně většinou nešlo, tedy minimálně ne z pracovního hlediska. Šlo mu jen a jen o peníze a těch mohl dosáhnout poměrně lehce, když sem tam někoho přetáhl na svou stranu a pak jim podkopl nohy a předhodil je někomu, kdo je zkrátka potřeboval. Byl to jednoduše jeho život, který pro něj byl pomalu i větší náplní než barmanství jako takové. To byl jen takový přivýdělek, protože démoni byli mnohdy ochotní za špinavou práci zaplatit vážně tučné částky, které v klidu pokryli vše co potřeboval. Barmanství mu jen přidávalo ten přepych navíc, který byl rozhodně vítaný, al ne tak důležitý.

"Dobrá. Jedno červené víno tedy." Pronesl stále s úsměvem na rtech a otočil se k policím s víny. "Myslím, že bych vám mohl nalít Chateau Corton Grancey. Za mě jedna z nejlepších možností tady a máme ho tu poměrně krátce." Pronesl přes rameno a opět ji věnoval další nevinný úsměv, než vytáhl láhev zmiňovaného vína, vyndal korek a nalil ho do sklenky, kterou po cestě sundal ze závěsníku nad barem. Veškeré pohyby měl rychlé, ale zároveň plynulé, jakoby to bylo stejně samozřejmé jako obyčejná chůze. "Tak tady. Jedno červené." Pronesl a přisunul sklenku před ní. Poté co se ještě obrátil zpět k policím a uklidil láhev na své místo, se obrátil zpět k ní a předklonil se, aby se opřel o své lokty a viděl více na nápojový lístek. "Každopádně pokud chcete nějaký tip v případě, že byste chtěla zkusit i něco jiného, tak pro tak elegantní dámu jako jste vy bych mohl doporučit koktejly přibližně od tohohle dolů." Pronesl a přejel prstem po nápojovém lístku. "To jsou ty, které kombinují skvělou nasládlou chuť a nejsou to ani přehnaně silné nápoje a ani něco, co obsahem alkoholu připomíná spíše limonádu. Zkrátka zlatá střední cesta." Pronesl, při čemž se podíval na ní a popostrčil si ukazováčkem brýle trochu výše na nos. Vlastně to od něj byl kromě rady i chytrý tah, protože si jí v tom přítmí, které v klubu tak trochu panovalo, nebyl schopen řádně prohlédnout, když seděla a on stál, ale takhle přikrčený k tomu lístku, jí mohl vidět zpříma do očí. A co musel uznat, nad někým takovým by nikdo nos ohrnout nemohl, takže zřejmě jasno, na koho se bude ten večer zaměřovat.

Na nějak zvláště akční večer to rozhodně nevypadalo, ale vzhledem k nutnosti se doslova vyplížit ven z vily... Asi to tak bylo i lepší. Přeci jenom existovala jen velice omezená dávka adrenalinu kombinovaného s nucenou snahou, jakou byla Becca ochotná jakž takž vzít. Adrenalin sice milovala, ale rozhodně ne za cenu toho, že ho pohřbívaly nepříjemné okolnosti. A když už její volná chvíle začala takovým způsobem, nakonec bylo klidné posezení u sklenice vína přeci jen vítané. Kdyby ji to začalo nudit, kdykoliv mohla něco vymyslet a ztropit trošku pozdvižení... V tom byla opravdu velice dobrá.
Prozatím se ale naprosto spokojila s vínem a společností rozkošného barmana, který si velice rychle získal její pozornost. Klidně od něj tedy převzala sklenici s libě rudou tekutinou, co by velice dobře mohl klidně i říznout špetkou krve... Upřela na něj svoje šedavé oči a mírně pozvedla koutky do drobného úsměvu. V hlavě se jí už srocovaly nejrůznější myšlenky týkající se toho, jak by ho mohla využít - což bylo nepochybně kruté a ošklivé, ale Becca už zkrátka byla taková. Neuvažovala nad tím, jestli činí dobře a zda se drží morálních zásad a pravidel. Takové věci jí nemohly být více ukradené, právě naopak. Ráda si pohrávala s druhými, obcházela nařízení a tropila nepořádek, protože to bylo mnohem zábavnější, než následovat normu a chovat se dle očekávání.

„Díky. Dám na vaše doporučení.“ Pousmála se sladce, nespouštějíc z něj ani na vteřinu oči. Vlastně byla docela zvyklá na to, že někteří lidé z personálu Edenu se chovali podobným způsobem - nikdo jim to nemohl zazlívat. Ať už je k tomu vedlo cokoliv, dávalo to smysl. Pohybovali se ve vysoké společnosti a to, že se chovali ke svým zákazníkům někdy až podezřele mile, jim přeci jen vynášelo víc. To se asi na miloučkého barmana úplně nevztahovalo, ale rozhodně to neznamenalo, že si toho Becca nevšimla a nehodlala to patřičně ocenit. Naopak. Měla ráda, když jí lidé šli na ruku... Spoustu věcí to hodně usnadňovalo. Sice si nemálo užívala hru na kočku a myš, ale občas bylo vskutku osvěžující nemuset se až tolik snažit, aby dosáhla svého.
„Uvidíme, zatím stačí to víno, ale cením si těch rad i komplimentu.“ Vlastně na něj pohlížela stejným způsobem, jakým si šelmy prohlížely svojí kořist. Běžně by něco takového prováděla z větší dálky, aby měla prostor pro nepovšimnutí, ale vzhledem k tomu, že se jí tolik přiblížil a už spolu udržovali i prostou základní konverzaci, nebránila se ani bližšímu pohledu. Konec konců proč také? Byl rozkošný, skoro k sežrání. Přesně ten typ, co Becca s oblibou lovila - a když už se rozhodl jí tak pěkně jít na ruku, byla by naprostá hloupost toho nevyužít.
„Vypadá to, že dnes tu není úplně velký nával,“ podotkla nakonec, než se krátce napila a začala nepřítomně přejíždět bříškem ukazováčku po hraně sklenice. Krátce se přitom rozhlédla kolem - na baru prakticky nikdo neseděl, byli tam jenom oni dva a nikdo jiný. Úplně sami... Bez nebezpečí vyrušení a toho, že by snad musel onen rozkošný barman spěchat někam jinam. Leda by snad chtěl leštit ty sklenice, co nepochybně leštila už směna před ním... Konec konců tradice se dala jen pouze těžko zapřít. Tak jako tak, hodlala situace využít pěkně naplno.
„Pokud máte chvíli, možná bychom mohli prohodit pár slov i mimo pití?“ Navrhla nakonec, než nasadila nevinný kukuč a nepatrně naklonila hlavu na stranu, zatímco z něj nespouštěla svoje oči. Upřímně doufala, že na její maličkou hru přistoupí a bude mít alespoň na jeden večer vystaráno, když už nic jiného. Jako jeden z mála se jí totiž doopravdy líbil, nehrála si s ním jen z principu. Ve skutečnosti ji vlastně docela i zajímalo, jaký byl. A výjimečně byla ochotná i třeba na moment upustit od svých způsobů a dát mu prostor bez vyvíjeného tlaku.

Sama s ním navázala otevřenější konverzaci, a to bylo moc dobře. Sakra, však to šlo jako po másle. Ano, byl zvyklý, že lidi často okouzlil svou roztomilostí, ale že by s ním někdo navázal takhle plynule a a zároveň rychle konverzaci a ještě k tomu by se chtěl bavit o něčem jiném než o pití? To se mu vážně nestávalo a on to vítal s otevřenou náručí. Kdyby v něj snad věřil, přisoudil by to osudu, který mu očividně dnes hrál do karet, protože směna teprve začínala a už teď byla slušně rozjetá.

"Děkuji. Věřím, že nebudete litovat. Sám tento ročník a typ piju." Pronesl s přátelským úsměvem. Zrovna tohle byla věc, v které se nepřetvařoval. Miloval víno, vyznal se v něm a zrovna tohle bylo jeho oblíbené. Nezávisle na to, jaký hajzlík byl, barman to byl zatraceně dobrý a nikdy by nenabídl někomu něco, co by sám nepil, pokud by si to tedy někdo záměrně neobjednal. (Což by u něj celkem klesl na ceně, co si budeme, ale to je vedlejší.)
"Jistě, to chápu. Stačí říct, od toho tu přeci jsem. A ohledně toho... Komplimentem bych to nenazval. Spíše poznatkem o očité pravdě" Uchechtl se a krátce na ni mrkl jedním okem. Nedělal to jen tak přirozeně, ale protože to některým lidem zrovna na něm přišlo roztomilé. Neptal se proč, ale zkrátka na to najel a používal to spolu s jinými drobnostmi, které mu usnadňovali práci.
"To tedy. S akcemi se to porovnávat nedá ani zdaleka. Člověk by se tu až nudil" Pronesl a trochu se ušklíbl při pohledu na dá se říci prázdný bar. "Ale tak zase na druhou stranu... Jinak bych neměl čas se vám tolik věnovat a to by byla obrovská škoda, ne?" Zeptal se jí a líně se posadil na pult pod barem, takže byl dokonce na moment o něco níž než ona, protože i když byl pult o něco výše než židle, Seb na tom byl výškově celkem bídně.
"Ale jistě, za to vám budu popravdě vděčný. Bar je prázdný a já bych se asi unudil při neustálém uklízení a čištění jen abych něco dělal." Pronesl a trochu se opět uchechtl, než se zvedl, sundal si prstýnky, které se pověsil na řetízek na svém krku a následně si namíchal jakýsi jasně modrý koktejl. "Je to příjemné zpestření služby, protože vážně není pravidlem, že by si se mnou jen tak někdo chtěl povídat" Pronesl, než si přisedl zpět na pult. "Tady máte ochutnávku na mě" Pronesl, než k ní přisunul malou skleničkou s modrou tekutinou.
"A nechci být nějak dotěrný, takže jestli chcete, abych otravně nevyzvídal, klidně se mě můžete na cokoliv, co by vás zajímalo." Pronesl a věnoval jí další ze svých úsměvů.

Vyhodit si z kopýtka se vážně hodilo… Zvláště pak, když měl člověk takové štěstí. Skoro až z pekla, dalo by se říct. A Rebecca si to užívala až moc, což na ní muselo být jistým způsobem i vidět: ta spokojenost se zrcadlila v jejích šedavých očích, sršela z širokého úsměvu. Přišla se bavit, pohrát si. A ten rozkošný kolouch za barem se nepochybně dal počítat jako dokonalá kořist i trofej. Jaká škoda by byla, kdyby se mu něco stalo… Ta rozkošná kukadla si jistě v průběhu těch mnoha směn stihla získat mnohé příznivce, určitě by se jim stýskalo. A i tohle byl další důvod, proč po něm Becca tolik pálila. Měla tendence toužit po věcech, jaké mít nemohla nebo by mít neměla. Cizí a zakázané ovoce vždycky chutnalo nejlépe, však? Zrovna o tomhle černovláska věděla opravdu zatraceně moc. A byla velice dobře připravená se k tomu stromu přiblížit a zapovězené jablko uškubnout s takovou rychlostí, že by ji nikdo neměl šanci stihnout zastavit. Taková zkrátka už byla… Viděla něco, co chtěla a prostě si to vzala.
Rozhodně oceňovala fakt, že se kolem baru nepohybovalo žádné větší množství lidí. Fakt, že měl ten rozkošný hoch větší množství času i prostoru jí rozhodně hrál do karet, o tom žádná. Nechtěla přeci být sama. Přišla se záměrem se odreagovat, najít společnost a nejspíš i ztropit nějakou tu neplechu… To se dělalo podstatně snáz, když měla v poblíž někoho, kdo se jevil jako naprosto perfektní oběť.

„To jsem moc ráda. Opravdu.“ Mrkla po něm nepatrně, než zvlnila rty do sladkého úsměvu. Ať už měla za lubem sebevětší zákeřnost, situace mezi nimi nebyla úplně černobílá: nebylo to přeci jen tak, že by ho záměrně ošálila a následně jen prach sprostě zneužila pro svoji zábavu. Ne, ona lidi nebrala jako hračky nebo svačinky, spíše naopak. Pokud něco zamýšlela, bylo to vcelku… Nevinné. Na démonické poměry, samozřejmě. Stále jí v žilách proudila poměrně silná temnota, co ji neustále sváděla k nepleše. Na rozdíl od svých vrstevníků ale nepostrádala i světlejší stránku, díky čemuž měl roztomilý barman celkem jisté to, že mu nijak výrazně nechtěla ublížit. Kdyby chtěla někoho rozsápat, udělala by to už cestou.
„Ta největší. Upřímně, jsem za to vážně ráda. Člověk málokdy narazí na takhle příjemnou a zajímavou společnost, však?“ Odvětila tichým, sametovým hlasem. Když na desce pultu těsně před ní přistál modravý koktejl, nepatrně se pousmála a chopila se sklenice, pozvedávajíc ji těsně ke svým ústům.
„Díky. Opravdu si toho cením.“ Těžko říct, zda jí přišlo neuvěřitelné to, že by si s ním obvyklí zákazníci nechtěli přímo povídat… Na jednu stranu to asi chápala, protože většina návštěvníků klubu měla trošku jiné záměry než ona sama, ale i přesto to částečně nedávalo smysl. Copak si nikdo další nevšímal toho pokladu, co jim po celičkou dobu ležel přímo před nosem? Hlupáčkové… Taková naivita a zaslepení. Škodili tím tak akorát sami sobě, byť zrovna jí to opět hrálo do karet. Oni strádali, zatímco ona vyhrávala na plné čáře. Ani se nemusela nijak výrazně snažit, jak moc prosté to bylo… Jen přišla a zkonfiskovala, nic víc. Perfektní.
„Dotěrný? To opravdu ne,“ zasmála se tiše, než upila trošku koktejlu a opět na barmana upřela oči. „Jeden dotaz bych rozhodně měla. Nemohli bychom si tykat? Řekla bych, že by to bylo podstatně lepší, takže pokud nemáte nic proti… Jsem Becca.“

"Nápodobně. Ale naprosto vážně a upřímně... Nakonec mám vážně štěstí. Takhle na začátku směny potkat tak sympatickou a milou mladou ženu se jen tak nepoštěstí. Doslova mi začala směna a vy jste se tu zjevila jak na zavolání. Příjemná změna." Pronesl a opřel se o bar, zatímco se na chvíli rozhlédl po baru a zamyslel se.
"Pokud tedy stojíte o mou společnost, tak se s dovolení přidám na plno. Téměř. Úplně si nemohu dovolit alkohol, ale nealko neuškodí. " Pronesl s nepatrným úšklebkem, než se otočil, sehnal se do spodní poličky pro led, zmražené ovoce a skleničku, které postavil na bar a popošel k vrchním poličkám odkud vzal dvě lahve, kterými odkryl zadní stranu, kterou tvořilo zrcadlo. Až poté si všiml, že si v tom chaosu a spěchu nezavázal motýlek, takže mu jen tak visel kolem krku a jeho tetování bylo všem na očích. Ne že by ho neměl rád. Zbožňoval ho, ale k jeho dokonalé iluzi neviňátka zrovna nepasovalo. Hbitě položil láhve na pult a omluvně se na ni usmál. "Omlouvám se. Koukám, že moje paměť je na tom hůř, než jsem si myslel. Takhle pak působím jak nějaký pobuda." Zamumlal, než se nervózně pousmál, zapnul vrchní dva knoflíky a hbitě si motýlek zavázal, než přes něj ohrnul límeček.
Poté se vrátil ke svým ingrediencím, začal vše dávat do shakeru, při čemž si neodpustil menší předvádění v podobě několik hození nebo protočení lahví či shakeru. Měl dost v oblibě podobné věci dělat, aby zaujmul někoho, kdo ho v tu chvíli zajímal a v případě té dívky měl sakra nutkání vědět víc. Sama se s ním rozpovídala, takže mu šla tak lehce na ruku, že kdyby to takhle šlo s každým, měl by se jako v ráji. Zatím sice neplánoval nějak na přímo škodit, ale potřeboval vědět víc, třeba by se přeci jenom někomu hodilo, kdyby jí později pocuchal pírka. Nakonec si do sklenice s ledem nalil svůj hotový výtvor, barvou dost podobný tomu modrému, který ji namíchal až na to, že jeho neobsahoval ani špetku alkoholu a plavaly v něm drobné kousky různého ovoce. "Tak na zdraví" Usmál se, zatímco zvedl sklenici aby si přiťukli a poté z ní upil.
"To jsem rád. Nerad bych otravoval." Rozesmál se, ale její otázka ho vzápětí zarazila. Šlo to přeci jen snadněji než očekával. Už teď mu vyzradila své jméno, aniž by se ptal a to on vítal s otevřenou náručí. "Ale samozřejmě. Žádný problém. Sebastian Moore" Odpověděl s úsměvem, zatímco se natáhl přes pult a nabídl jí ruku, aby si potřásli.

Pokud měl někdo z nich dvou opravdové štěstí, rozhodně by tím velikým šťastlivcem Becca jmenovala sebe, ne jeho. Konec konců… Neměl sebemenší tušení, co s ním měla v úmyslu. Bylo tedy naprosto kouzelné, že to vnímal podobně, ale v důsledku měl spíše… Smůlu? Hodně záleželo na úhlu pohledu, samozřejmě. Situace nebyla kompletně černobílá, ten rozkošný mladík neměl skončit kompletně polapený v pavoučí síti a následně pohozený někde v boční uličce coby čerstvá mrtvola. Ne, takhle Rebecca rozhodně neoperovala. Vlastně spíše naopak.
Musela se na něj tedy sladce usmívat, jelikož si náramně užívala nejen jeho společnost jako takovou, ale i onen nevinný komentář o štěstí - zatímco uvažovala nad tím, jak by ho mohla nejpravděpodobněji využít k tomu, aby měla kde přenocovat a jak se zabavit. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků totiž nebažila přímo po krvi, dokonce ani po násilí. Sice byla více než schopná nějaké vyprodukovat, přičemž se rozhodně nedalo říci, že by jí to rvalo žíly… Ale v důsledku spíše vyhledávala nějakou společnost, zábavu. Povyražení. A takových, jako byl ctěný a rozkošný barman, se ve městě opravdu nepohybovalo hodně. Nejspíše i díky tomu k němu tak rychle přilnula, jelikož vycítila něco jedinečného a nevídaného. To bylo samo o sobě dostatečně lákavé na to, aby se snažila - ale co víc, především aby se reálně pokusila si ho i udržet, ne využít a následně odhodit jako nedopalek.

To roztomilé štěňátko sice díky svému povolání pít nemohlo, ale i přesto uvolilo alespoň k nealkoholickému drinku… A právě ten byl vskutku perfektní příležitostí, aby ho Becca začala náležitě zpracovávat. Nechtěla ho sice kompletně zruinovat, jelikož by se tím reálně připravila o vskutku úžasného společníka, ale pokud se měla hnout z místa, opravdu potřebovala jejich malé dostaveníčko krapet opepřit.
K tomu využila moment, kdy si Sebastian uvědomil, že zapomněl na velice důležitý detail: tudíž motýlka. Zatímco napravoval svoji zdánlivou chybu (což černovláska upřímně vůbec nechápala, jelikož tím kouskem zakryl velice pěkné tetování - jaká škoda!), velice nenápadně mu přisypala do shakeru špetku omamného prášku. Ten u sebe nosila prakticky neustále, jelikož se jí už mnohdy osvědčil jako velice užitečná věcička. A hle! Evidentně se s touhle preventivní volbou nesekla, protože pro něj opět našla perfektní využití.
„Jako pobuda? Ne, to opravdu ne,“ zavrtěla hlavou s drobným náznakem pobavení. Těsně poté zvedla koutky rtů do relativně nevinného úsměvu, zatímco si ho zcela nepokrytě prohlížela. Jestli on působil jako nějaký pobuda, pak se z Rebeccy nejspíše musela stát královna nevinnosti a dobra. Byl perfektní. Vážně pohledný, elegantní a navíc i zatraceně sympatický - a to byla silná, ne-li přímo opojná kombinace. Becca by se klidně vsadila, že s takovou se na něj museli lidé lepit jako vosy na sladké. Ona sama by pro ten kouzelný úsměv bývala i vraždila! To snad jen on si neuvědomoval, jak velikou moc držel ve svých rukou. Kdyby v tomhle ohledu ale procitl… Mohl by toho dokonale využívat ve svůj prospěch. Možná by ho mohla jednu nebo dvě věci naučit? Třeba by z nich potom mohli být docela fajn parťáci, to by se jí hodilo.

Nenápadně ho pozorovala, jak se chopil svého drinku a ochotně ho pozvedl ke rtům, aby se napil. Neměl sebemenší šanci poznat, že mu ten ovocně vonící nápoj řízla něčím ostřejším - prášek totiž nezanechával žádnou chuť a rychle se rozpouštěl, takže během chviličky míchání v shakeru jednoduše splynul se zbytkem pití. Přesně tak, jak to Beccina zákeřná dušička potřebovala.
„To jsem moc ráda, díky,“ pokývla na něj vděčně, jelikož se jí svým způsobem příčilo setrvávat v tom extrémně formálním oslovování. Tedy… Byla na to zvyklá, to ano. Ale rozhodně se nedalo říct, že by to nějak zvláště měla ráda, spíše naopak. Přišlo jí to hrubě neosobní, někdy až přímo otravné. A když tedy existovala na stole ta možnost, že by tuhle přítěž jednoduše zahodili a oslovovali se pěkně jmény, brala ji všemi deseti. Ještě aby ne, když nebohého barmana plánovala vzít hezky pod svá křídla a maličko si ho přivlastnit. Kdyby ani neznala jeho jméno, cítila by se docela špatně… Ráda věděla, jak se její drobečkové jmenovali. Sice si ta jména obvykle zapamatovala jen na chvíli, než je vytěsnila někým dalším, ale zrovna v jeho případě si byla velice dobře jistá, že jí v hlavě zůstane. Na to byl až příliš jedinečný, aby ho zapomněla.
„Tak Sebastiane… Pověz mi, jak dlouho už tu vlastně pracuješ? Baví tě to? Evidentně jsi ve svojí práci vážně dobrý.“ Tím mu složila nepřímý kompliment, jelikož musela doopravdy ocenit drink, co jí namíchal. Nebylo snadné ji ohromit… Ale jemu se to dařilo, velice úspěšně. A takovou věc Becca samozřejmě nemohla nechat kompletně bez povšimnutí, tu pochvalu si rozhodně zasloužil.
Ona ale zároveň plánovala alespoň maličko vyzvídat, jelikož by se ráda vyhnula zbytečným nepříjemnostem. Tím, že zavedla řeč k jeho práci by se postupně mohla hezky propracovat až k osobnímu životu, aniž by to působilo otevřeně vlezle… Teď už byla pouze otázka, zda bude Sebastian ochotný mluvit - nebo jestli mu bude muset nějak rozvázat jazyk, aby zazpíval.

Nebohý... No dobrá, ne zas tak nebohý, barman neměl ani potuchy o tom, co právě pije. To, že si nápoj sám namíchal absolutně nic neznamenalo, protože zatímco měl sám starosti se svým tetování a s tím spojeným motýlkem, mu Becca šoupla prášek, který rozhodně zaručoval, že ten večer nudný nebude. A už vůbec neměl jít podle původních plánů modroočka. Za normálních okolností si totiž dával slušně pozor na jazyk, našlapoval po špičkách a nepouštěl si lidi k tělu, jenže pokud měla ta látka alespoň z poloviny takový účinek jako alkohol, nevěstilo to pro něj ani při nejmenším nic dobrého. Když něco málo popil, tak jedině u Alexandera, kde si nemusel dávat pozor na jazyk a jediné co se mohlo stát bylo, že Alexandera neskutečně vytáčel, na což by měl být vlastně už dávno starej démon zvyklej, takže mu to bylo vlastně celkem jedno.

"To jsem rád. Nerad dělám špatný první dojem." Pronesl a blýskl po ní dalším záměrně štěňátkovským úsměvem, na který často sázel většinu svého úspěchu. Samozřejmě, že mu bylo jasné, že nevypadá jako pobuda. Vlastně by řekl přesný opak, dneska mu to celkem i slušelo, ale byl rozdíl v tom co si myslel a co říkal, aby si jí získat. Mimo to lichotky si nechával rád líbit. Ještě aby ne.
Opět se napil svého pití, ale na chvíli se zarazil, protože na něm bylo něco špatně. Trochu se zamračil, zatím co pozvedl sklenici proti světlu a zkoumavě si ji prohlédl. "Teda. Ani se neorosila. Zase jsem si dal málo ledu. Nerad jim plýtvám, aby zbylo dost na zákazník" Pronesl s menším uchechtnutí, než z pod pultu vyndal další led, který si dosypal do pití. A opět se pořádně napil. "Nebudu lhát. Je dobře, že je tu prázdno. Umíral jsem žízní, protože jsem dneska nestíhal a celou cestu sem jsem běžel... Nu takže jestli odpustíš." Zamumlal celkem pobaveně sám nad sebou a zbytek do sebe kopl. Jo, kdyby věděl, jakou fatální chybu právě udělal. To se však mělo projevit až později. Za to otázky vypadaly, že budou od Beccy přicházet takřka okamžitě.
"Já... Popravdě si teď nejsem jistý. Pracuju tu tak dlouho, že o čase ztrácím pojem. Ale jo, je to slušná práce. Baví mě a to je hlavní. Mimochodem moc děkuji za to ocenění mých dovedností, ale myslím si, že mě silně přeceňuješ. Nejsem mistr světa v barmanských soutěží nebo tak něco." Pronesl, zatímco se musel sakra držet nad menším úšklebkem nad tím, co právě vypustil z pusy.

Netrvalo to dlouho a účinky prášku začaly být sakra výrazné. Byl najednou upovídaný a nepůsobil tak plaše jako před tím. "Já..." Zamrkal trochu zmateně. "Teď jsem úplně zapomněl co jsem chtěl říct." Pronesl a rozesmál se na celé kolo. "Nevím, ale mám žízeň" Pronesl a sáhl po jedné z láhví z tou modrou tekutinou až na to, že tentokrát se jaksi nezaobíral tím, jestli je na ní napsáno 'nealkoholické' nebo ne a omylem vytáhl zrovna černého Petra v podobě alkoholu. Nalil si jí do své sklenice a opět láhev odložil do poličky. "Tak na zdraví" Usmál se opět do sebe její obsah kopl. "Jo a vím co jsem chtěl říct! Měl jsem kocour. Byla černej. Ale nesnášel můj byt očividně, protože jak nechodil ven, tak všechno ničil a značkoval, tak jsem ho udal na hlídání kamarádovi, než si najdu lepší bydlení. Akorát, že mně se tak nechce stěhovat. Znáš ten pocit? Když se ti něco taaaak nechce?"
Zeptal se jí, než se rozmrzele chytnul za hlavu. "Becky... Mně se motá nějak hlava."
Zakňučel protáhle a položil si hlavu na pult. "Co se děje?" Zamumlal do rukávu své košile než opět zvednul hlavu. "Není nízký tlak?"

Špatného prvního dojmu se vskutku obávat nemusel, jelikož skóroval nejspíše v úplně každém ohledu. Skoro by si v duchu mohl i odškrtávat jednotlivé body, protože v očích Beccy představoval naprosto dokonalý příklad toho, jak zanechat nejen dobrý první dojem, ale přímo perfektní otisk. Dokázal se jí velice rychle vrýt pod kůži, pevně zakořeněný v její mysli. Jedinečný, nezapomenutelný. Mezi tamní sebrankou zářil skoro jako perla mezi říčními oblázky, absolutně nepřehlédnutelný a příliš oslnivý na to, aby se mu člověk nepokusil jít alespoň maličko na ruku, aby si zjistila alespoň maličké prodloužení společně stráveného času. Nechtěla o tuhle zvláštní příležitost ztratit, ani omylem ne.
Pochopitelně si ale nebyla vědoma toho, že se její nový oblíbený barman nedržel čistého vína a stejně jako ona sama, i on měl vlastní postranní úmysly. Vlastně nejen to. Ti dva měli ve skutečnosti mnohem více společného, než by se prve mohlo zdát - hráli jeden s druhým špinavou hru, předstírali nebo rovnou přímo lhali. Snažili se navzájem oblbnout… Téměř jako kdyby se kompletně nevědomky přetahovali o lano, aby rozhodli kdo z nich bude nakonec mít pěkně navrch.
V rámci téhle vskutku jiskřivé hry se tedy Rebecca nechala oslnit pozlátkem, které jí Sebastian okatě nastavoval. Ta sladká, nevinná a milá osobnost jí připomínala něco, po čem sama nebetyčně toužila a nebyla schopná toho dosáhnout. Lehkost, bezstarostnost. Běžný život, žádné hlouposti kolem. Ocitnout se alespoň na chvíli v jeho kůži, možná by dokonce ožila… Kdyby to všechno nebyla jen důmyslně vykonstruovaná lež, zamýšlená jako perfektní návnada pro nic netušící naivky, ke kterým by se rozhodně řadit neměla. Ona přeci jen nebyla naivní, ne v tomhle ohledu. Ale i přesto… Ani na vteřinu Seba nepodezřívala z toho, že by snad mohl mluvit křivě, natož pak skrývat nějaké peprné tajemství. Jak šeredně se ale pletla!

Moment vskutku hořkého pádu spojeného s procitnutím byl však naplánován dál v budoucnu, takže si Becca mohla alespoň dočasně užívat to příjemné divadélko, kterým ji Sebastian ochotně krmil. Prakticky dělali oba dva to samé, skoro zrcadlili pohyby jeden druhého, svým vlastním pokřiveným způsobem. Ona ho chtěla vytáhnout z komfortní zóny, baru a pěkně mimo ruch, aby se pokusila navázat jakési křehké přátelství a on… Jen ďábel a Sebastian osobně věděli, co přesně měl za lubem. Černovláska o tom v danou chvíli neměla sebemenší ponětí, jelikož setrvávala ve stavu opojného nevědomí. Kdyby ale tušila, situace by se jistě vyvíjela hodně odlišně.
Vzhledem k tomu, že se ale všechno zdálo jít jako po másle, Rebecca si nedělala žádné starosti ohledně toho, zda se jí podaří rozkošného a plaše vyhlížejícího barmana vytáhnout - v podobných vodách se pohybovala už nějakou dobu, takže věděla moc dobře, co dělala. Otázkou však zůstávalo, jak moc asi mohl zapůsobit prášek, co svojí nicnetušící oběti nenápadně vsypala do pití… To byl totiž vskutku klíčový detail, který měl sílu drasticky ovlivnit budoucí vývoj jejich plánů.
Nejspíše i proto musela v jednu chvíli Becca v duchu zbystřit. Sebastian si totiž zvláštním způsobem začal prohlížet sklenici, což nemuselo věstit něco zrovna dobrého. Nechtěla okamžitě vhazovat flintu do žita a automaticky podléhat obavám z toho, že pro jednou svůj maličký zlepšovák nepodala správně, takže na povrchu zůstávala stejně klidná a vyrovnaná jako doposud - ale i přesto v ní mírně cuklo. Všiml si? Pokud ano… Znamenalo to, že ho bude muset omráčit? Nebo mu dát extra dávku navíc, aby ho dostala přesně tam, kde ho potřebovala mít. Tudíž… Alespoň maličko v náladě, když už nemohl pít.
K jejímu obrovskému štěstí ale nedošlo k prozrazení podsunutého prášku do pití, ale pouhému nedostatku ledu. Ha! Ještě, že zachovala pěkně klidnou hlavu. Nesměla podléhat vrtkavým impulzům, ty by všechno mohly leda tak perfektně zkazit. A ona rozhodně nebyla připravená na to, aby se vzdala někoho jako byl Sebastian - viděla v něm totiž perfektního společníka, někoho s kým by si snad mohla rozumět. Nebo spíš… Někoho, kdo by mohl vydržet trošku déle, než ti ostatní. I to se počítalo, však? Pokud totiž šlo o okruh známých, rozhodně nebyla zrovna dvakrát obdarovaná. Vlastně trpěla příšernou samotou, protože se s ní nikdo reálně nebavil. Díky konexím měla potíže uvěřit druhým, proto se také soustředila výhradně na lidskou rasu, která nebyla až tolik namočená do záležitostí proplétajícími se mezi démony.

„Můžu tě ujistit, že první dojem jsi učinil naprosto perfektní,“ odvětila s drobným náznakem pobavení, než se chopila svojí sklenice a tiše poklepala nehty o hranu. Bylo vážně sladké, jak nejistě a skromně působil. Skoro jako kdyby měl poměrně maličké sebevědomí, což bylo v realitě celkem daleko od pravdy, ale Becca Sebastiana vnímala v naprosto odlišném světle, jelikož postrádala imunitu vůči jeho jiskřivému osobitému kouzlu a líbivým lžím.
„Samozřejmě, jen do toho. Myslím, že na to máš nejen plné právo, ale také to máš pěkně zasloužené… Takže na zdraví!“ Aby ho alespoň maličko pobídla, zvedla svůj drink na přípitek a následně si docela slušně upila, zatímco z něj ani na vteřinku nespouštěla oči. Potřebovala, aby to vypil. Nemusel do sebe obsah sklenice nalít celý jako studenou sodu, ale… Troška by mu rozhodně neuškodila. Přeci jen ten dobře rozpustitelný prášek nebyl jen na parádu, měl svůj účel.
Ten se začal projevovat jako dokonale užitečný ihned vzápětí, když se jejich konverzace stočila směrem k Sebastianovi jako takovému. Rebecca se začínala vyptávat celkem opatrně, držela se běžných postupů. Setkali se v baru, kde pracoval… Dávalo smysl se toho chytit a postavit na tom alespoň nějaký ten základ pro vyzvídání. Tomu Becca sama o sobě příliš nedávala, alespoň tedy ne v takhle brzkém bodě, ale potřebovala zjistit alespoň něco málo: přinejmenším Sebovy vazby na okolí, zda měl nějaké přátele a popřípadě rodinu. Kohokoliv, kdo by ho mohl hledat… Nebo stát v cestě.
„Je moc dobře, že tě to baví. Práce sama o sobě může být celkem… Všelijaká, jen ne něco, k čemu by se člověk díval s nějakou pozitivitou. Když se ale věnuješ něčemu takovému a navíc ti to i jde, je to fajn. Nedivím se, že si tě tu drží už nějakou dobu.“ Na jednu stranu se ptala z nutnosti, ale ve skutečnosti ji to i zajímalo, z osobního hlediska. Chtěla se dozvědět něco víc, trošku ho poznat. A když jí podával odpovědi, rozhodně se jich chytala, protože v nich nacházela nejen cenný zdroj informací, ale i palivo pro konverzaci.
„Já, že tě přeceňuju? Ale jdi ty!“ Rozesmála se upřímně, protože se jí zdálo naprosto rozkošné, jak moc byl skromný. „Možná ne teď, Sebe. Ale víš, jak se to říká, hm? Zatím. Co není může být.“ S těmi slovy na něj nepatrně mrkla. Těžko říct, zda reálně existovalo cokoliv jako soutěž v míchání drinků, ale pokud by se Sebastian do podobné věci přihlásil, určitě by vyhrál. A pokud ne… Becca by si musela hodit vážný rozhovor s porotci.

Netrvalo to dlouho, než se začaly plně projevovat účinky prášku, co nebohému barmanovi nasypala do pití. Evidentně se mu trošičku motal jazyk a měl potíže udržet myšlenku, což svým způsobem chápala - neměla sebemenší tušení, jestli předtím vůbec něco jedl, takže na něj i ta relativní špetka mohla mít poněkud výraznější dopad, než původně zamýšlela. Zatím ale neupadal do spánku, takže byly věci v relativním pořádku. Becca ale i přesto raději Sebastiana preventivně po očku sledovala, jelikož mu rozhodně nechtěla způsobit ošklivou nevolnost nebo něco podobného.
„Kocoura? Aw, to je roztomilý! Jak se jmenuje?“ Rukou si podpírala bradu, zatímco prakticky visela na každém slově, co vypustil z pusy. Bylo reálně absolutně jedno, zda to byla naprostá pitomost nebo reálná věc: Becca si neskutečně užívala to, že se Sebastian začínal alespoň krapet otevírat, aniž by z něj musela věci páčit ona sama. A to byla vskutku příjemná situace, o tom žádná! Zvláště, když se zmínil o kocourovi. Měla ráda zvířata, kočky především. Svým způsobem ji totiž fascinovala jejich nezávislost a grácie, stejně jako tajemná divokost, co se občas projevovala v plných salvách a jindy se dočasně vypařila, zanechávajíc místo šelmy přítulné vrnící klubíčko.
„Chápu to až moc dobře, Sebastiane. Věř mi.“ Zrovna nad tímhle ale přemýšlet nechtěla. Ona vlastně… Nechtěla nic z toho, co jí osud podstrkoval. Všechno se jí zdálo absolutně fádní a nijaké, jen horko těžko ve svém mizerném životě hledala cokoliv matně připomínající nějaké vzrušení. Obvykle tu maličkou jiskru nacházela pouze ve chřtánu nebezpečí, což byla nanejvýš riskantní akce, co se mohla krutě vymstít, ale… Neexistovalo nic jiného, co by mohla podniknout. Byla rozbitá, něco uvnitř ní zkrátka nefungovalo jak mělo. A fakt, že byla připravená o možnost si vybudovat svůj vlastní život, tomu nijak zvláště nenapomáhal. Cítila se ztracená, nicotná a v mizérii. I díky tomu tedy chápala velice dobře, jak se její společník nejspíše cítil.

Poněkud chmurné a nepříjemné rozpoložení Becce naštěstí nevydrželo dlouho, jelikož se na Sebastianovi začínaly čím dál intenzivněji projevovat efekty prášku, co mu nasypala do pití. Podle všeho se mu začala motat hlava, což pochopitelně nebylo úplně v plánu, takže když ji oslovil tou sladkou zdrobnělinou a přiznal se ke svému stavu, Becca okamžitě zpozorněla a natáhla se k němu přes bar, chytnouc ho za ruku.
„Hej, to nic, ano? Pokud ti není úplně nejlíp, můžu ti pomoct dostat se domů. Jsem si jistá, že tvůj šéf jistě pochopí, že v tomhle stavu nemůžeš stát za barem,“ pronesla s až překvapivě jemným tónem, kterým dávala částečně najevo svoji starost vůči němu. Vlastně… Cítila se docela provinile, když si prohlížela to, v jakém stavu se díky ní nacházel. Možná mu tam toho neměla nasypat až tolik. Nebo od toho celkově upustit, protože zdrogování druhých lidí rozhodně nebylo fajn a v pohodě. Jistě si díky tomu mohla odnést celkem slušnou lekci do budoucna, ale právě teď se soustředila jen a pouze na Sebastiana. Potřebovala ho dostat pryč z Edenu, ideálně někam do pohody na gauč.
„Bydlíš odsud daleko? Doprovodím tě, ať nemusíš jít sám, když ti není dobře,“ navrhla, ačkoliv to předem brala jako naprosto uzavřenou záležitost. Kdyby se na to pokusil něco namítnout, prostě by ho šetrně přesvědčila o tom, že je to v jeho nejlepším záměru a že to s ním myslí dobře. To sice muselo znít zatraceně ironicky a paradoxně, ale překvapivě to byla pravda - Becce na něm totiž skutečně záleželo, svým způsobem. Měla sice svoje vlastní postranní úmysly a do nevinné měla asi stejně daleko jako do královny nevinnosti, ale nebyl jí ani zdaleka ukradený. Spíš naopak. Dost možná jí na něm záleželo mnohem více, než by jí samotné bylo milé, ačkoliv zrovna tohle si v danou chvíli neuvědomovala úplně stejně jako fakt, že ji drahý Seb vlastně tahal za fusekli. Jak, že se to říkalo? Vrána k vráně sedá? Pro tyhle dva to muselo platit přinejmenším dvojnásob.
„Budeš si brát nějaké věci nebo tak?“ Nebyla si ani v nejmenším jistá, jestli ho měla rovnou prostě odtáhnout zpoza baru a vzít ho… Kamkoliv, kde se asi tak mohl nacházet jeho překrásný byteček. Rozhodně přitom ale nechtěla působit dojmem, že na něj chce tlačit - takže si jednoduše udržovala nejen starostlivý výraz (který byl výjimečně zcela nefalšovaný, protože ji vážně docela sžíralo svědomí ohledně toho, jak mu nasypala do shakeru ten zatracený prášek) a jakousi zvláštní formu ochoty a dobrosrdečnosti, což byly dvě věci, co k ní seděly zhruba stejně dobře jako kyselá okurka do vanilkové zmrzliny, ale… Rebecca jednoduše neměla čas na to se zaobírat podobně zbytečnými detaily, s kterými by stejně v důsledku nic nezmohla. Potřebovala se soustředit na Sebastiana, jeho nevolnost a společný přesun z klubu k němu domů. Bylo to z její strany podlé a drzé? Jistě, ani by se to nepokoušela nějak okatě popírat. Vzhledem k tomu, že ale její krytí ještě neprasklo a situace byla nahnutá, měla hlavu zabranou jinými věcmi.
„Nejsem si jistá, jestli je to tlakem, Sebe. Možná… Nebo je to atmosférou tady, kdo ví. Občas se tu dějí zatraceně divné věci, možná někdo prošel s něčím zapáleným…“ Automaticky se obrátila, aby si prohlédla jejich okolí ve snaze nějak opřít svoje tvrzení, kdyby náhodou ten chudáček ještě měl dostatek soustředění na to, aby se nad tím pozastavil. U baru bylo i nadále kompletní prázdno, ale prostor za nimi se přeci jen začal pomaličku vyplňovat. Dorazilo totiž několik dalších návštěvníků (nebo hostů, chcete-li) a s nimi i lehký závan nesoucí směs ovoce a krve, což přimělo Beccu spěšně zamrkat a potřást hlavou.
„Můžeme? Nechám tu vzkaz, kdyby náhodou. Vsadím se, že se sem stejně brzy vydá další obsluha, takže se nemusíš bát potíží.“

Sebastian byl už naplno ponořený do pocitu omámení a povídání ho najednou lákala jako nikdy. Běžně si povídal z povinnosti, ale teď? Nejraději by si povídal i o babičce z třetího kolene, kterou ani neznal. Byl jako vyměněný od svého běžného uzavřeného já a jediné, v co mohl nevědomky doufat bylo, že to Becca přiřadí plachosti a ne opatrnosti.

"Že jo? Kočičky jsou naprosto úžasné! A jmenuje se Nix. Mám dojem, že to jméno bývalo delší, ale teď si nijak nemůžu vybavit, jak to je. Stejně mu tak nikdy neříkám. Jedinej, kdo mu říká celým jménem je Lexa. To je ten můj kámoš, víš? Sem tam mi ho je líto. Jo a taky mám čmáranice. Maluju, víš? A jsem v tom celkem dobrej. A taky hraju na nástroje." Zamumlal a na chvíli se zamyslel. "Kolik je vůbec hodin? Nějak ztrácím pojem o čase" Zamručel skoro jakoby se právě vzbudil z dlouhého spánku. Na druhou stranu nebylo divu s jeho výdrží a faktem, že nevědomky míchal alkohol a jakousi omamnou látku. Většinou ho i dva panáky změnily k nepoznání, což mluvilo samo za sebe ohledně toho, že tohle mělo být vskutku zajímavý.
Bylo to na něm sakra znát už v momentě, kdy si ten prášek sednul a o to víc, kdy se mu do těla vstřebal bonusový alkohol. Když mu nabídla, že ho odvede domů, vděčně na ní zvedl svůj pohled a přikývl. "Prosím. Myslím, že už dneska nenamíchám žádný drink. Nevím co to se mnou je." Zakňučel, než si sundal brýle, aby si promnul oči a opět si je mohl nasadit zpátky. Nějak mu nedocházelo, kdy se ani střídají služby a bylo mu to najednou vlastně dost jedno. Hlavně, že se mohl od tamtud dostat na čerstvý vzduch.
"Děkuju. Jsem ti vděčnej. Bydlíme v Superbii. A kašlu na věci. Já chci ven." Zamumlal zatím co se zvedl od baru, odkráčel poměrně vlnivou chůzí k Becce, hodil si ruku kolem jejich ramen a usmál se jak měsíček na hnoji.
"Jsi hustá, víš to? To nejde říct o každým. Jaká škoda." Pronesl a rozesmál se, než se druhou rukou opřel o bar, aby získal větší stabilitu. Kdyby ho v tomhle stavu viděl Alex, zřejmě by ho čapl a vyhodil ven na ulici. Oknem. Aby si to líp pamatoval, jenže Alexander do klubů chodil co možná nejméně, co to šlo. Nesnášel lidi a moderní hudby posledních dvou století mu byla silně proti chuti.
"Zapáleným? Jako jako?" Zeptal se zmateně a pak vypustil menší překvapený gasp. " Myslíš, že jsem kvůli ním zhulenej? Parchanti jedni." Pronesl, na jeho běžné štěňátkovské já dost bez okolků a zavrtěl hlavou, zatímco se opět napřímil. "Tak to raději pojďme." Dodal, aniž by se pozastavil nad tím, proč jí nic nebylo a schytal to pouze on. V tu chvíli ho to nezajímalo.

Netrvalo to dlouho a nejenže se dostali z klubu ven na čerstvý vzduch, ale dokonce chytli taxík. Všechno mu splývalo dohromady a jediné co si plně uvědomoval bylo, že seděl v taxíku a diktoval řidiči adresu. Neměl tušení kdo z nich taxík zastavil, jak se mu povedlo dostat dovnitř a ani proč ho to v tom stavu automaticky táhlo zamířit k Alexanderovi místo zůstat v klidu v Edenu. Vždy když se opil se tak stávalo a tohle nebylo tak rozdílné. Sledoval, jak se mu před očima míhají neony města, zatímco mu hlava klesala na rameno Beccy a oči se mu zavíraly, než usnul úplně.

Nenápadně vsypaný prášek evidentně účinkoval přesně tak, jak měl. Rozhodně šlo o nanejvýš nečestný způsob, jak někoho přimět se víc rozpovídat, ale jak už černovláska věděla díky svojí bohaté salvě zkušeností, bylo jistě lepší si to preventivně pojistit, kdyby náhodou… Takhle výjimečné příležitosti nenastávaly každý den, musela se toho pěkně chytit za pačesy a ani za nic se nepouštět. Sebastian pro ni znamenal skvělou možnost, jak krapet pohnout s mizérií, co se jí lepila na paty jako smůla - i když tedy cítila něco obdobného k výčitkám, ale brala to jako nutné zlo. Její způsob vnímání byl totiž hrubě pokřivený společností, v níž se už od narození pohybovala: což znamenalo, že měla tendence sahat po důraznějších volbách a postupech, jen aby si zajistila to, že se věci měly vyvíjet podle jejích vlastních přání.
Rozpovídaný Sebastian byl prakticky taková špička, doposud nejzářivější moment celého jejího večera. Z relativně plachého barmana se díky tomu stalo rozkošné štěně, co jednoduše nebylo schopné zavřít pusu. Mlel o všem možném, zatímco ho Becca náruživě poslouchala a usmívala se na něj jako měsíček na hnoji, absolutně spokojená s tím, že mu vážně rozvázala jazyk. Nechtěla, aby jí vysypal všechna tajemství, co u sebe teoreticky držel. Jenom si přála, aby byl trošičku sdílnější - a ano, pochopitelně ji zajímalo i pozadí jeho života, protože měla v úmyslu si ho přivlastnit a už nevracet.

„S tím nejde nesouhlasit,“ pousmála se s drobným náznakem pobavení, jelikož změna v Sebově chování byla natolik drastická, že nedokázala ovládat svoje cukající koutky. Rozkošné, opravdu. Pochopitelně ale ihned zbystřila, když se její společník zmínil o jakémsi kamarádovi, Lexovi. To byl evidentně ten dobroděj, co si vzal nebohého Nixe pod svá křídla, jelikož nemohl zůstat v bytě. Jeden přítel… To by nemusela být obrovská překážka.
„Takže nejen, že jsi úžasný společník a exceluješ ve svojí práci, dokonce máš i uměleckou duši? Páni. Jsem vážně ohromená.“ V tom rozhodně nelhala, jelikož ji tohle zjištění vskutku oslovilo. Sympatický, relativně odloučený a ještě ke všemu talentovaný… Mohla by si reálně přát něco víc? Sebastian představoval tak zatraceně dokonalou ukázku jackpotu, že by Rebecca mohla klidně rovnou bouchnout šampaňské a začít oslavovat. Usínat na vavřínech sice nechtěla, ale rozhodně z toho měla opravdu dobrý pocit. Tohle byl vážně úspěšný lov, dost možná nejúspěšnější ze všech dosavadních.

Plán šel hezky jako po másle, jelikož Sebastian překvapivě nic nenamítal, když mu byl nabídnut doprovod domů. Becca sice na moment pozvedla jedno obočí, když se zmínil o tom, že bydlí ve čtvrti Superbia, odkud paradoxně pocházela i ona sama, ale víc se nad tím nepozastavovala. Jistě to mělo nějaké vysvětlení - a ona věděla moc dobře, že se k němu dobere, i kdyby to mělo ještě chviličku trvat.
Místo toho se soustředila na to, aby je oba dva tedy dostala pryč z baru, jelikož nechtěla ztrácet čas a zbytečně na sebe upozorňovat. Konec konců, podobná dvojice jako byli oni dva by jistě vypadala přinejmenším krapet podezřele… Způsob, jakým se o ni totiž Sebastian opřel, dával totiž jasně znát, že byl pod vlivem něčeho - a i když se v Edenu jistě nenašel byť jen jeden člověk, co by se o mladíka potenciálně v nesnázích zajímal dost na to, aby je zastavil a pokusil se ho nějak dostat ze šlamastiky, zdi měly i přesto uši i oči.
„Není vůbec zač, tím se netrap,“ zavrtěla mírně hlavou, než se na něj povzbudivě usmála. „Páni, díky. Cením si toho, že si to myslíš.“ Byla hustá? Nejspíš měl pravdu, svým způsobem se vymykala oproti drtivé většině tamní populace. Tvrdohlavá, divoká a neoblomná… Takhle by ji popsal Dante. Ona sama by to sice neřekla, ale rozhodně by s tím nemohla nesouhlasit, protože to byla pravda. Těžko říct na co přesně narážel sám Sebastian, ale rozhodně to byl milý kompliment, o tom žádná.

Cestou z baru Becca zavolala taxi, aby její zdrogované štěňátko nemuselo podniknout cestu až domů do Superbie po svých. Taková věc by s ním pravděpodobně nehezky zacvičila, takže raději sáhla po krapet pohodlnějším způsobu dopravy. Opravdu totiž nechtěla riskovat to, že by jí Sebastian někde během cesty odpadl, protože byl chudák pod vlivem drogy a i kapky alkoholu, což byla poněkud nešťastná kombinace.
Několik minut tedy vyčkávali před vchodem do Edenu, než dorazil jejich taxík. Rebecca tehdy pomohla Sebovi do auta, než řidiči oznámila jejich cílovou destinaci a obrátila zpět veškerou pozornost vůči mladíkovi po svém boku. Ten mezitím dle všeho usnul, takže ho váhavě jednou rukou objala a položila si jeho hlavu na rameno, hladíc ho po vlasech. Nakonec… Vážně jí to bylo líto. Kéž by ho nemusela zdrogovat, aby si věci pojistila.

Popravdě řečeno nad svým rozhodnutím příliš dlouho neuvažovala, jednoduše se nechala zlákat. Věděla, že se jeden z jejích přátel nacházel v Edenu, doslova ho viděla vcházet dovnitř. Snažila se za ním doběhnout a oslovit ho, zastavit. Než se jí to ale podařilo, stihl jí zmizet z očí, jakmile prošel vchodovými dveřmi… Což znamenalo jediné: musela se během chvíle rozhodnout, jestli to kompletně vzdát a poohlédnout se jinde nebo to v rámci absolutní zběsilosti jednoduše risknout.
Odpověď přišla velice rychle. Spěšně vytáhla z malé kabelky třpytivé kapesní zrcátko a pohlédla na svůj odraz, kontrolujíc makeup. Stříbrné oční linky doprovázené uhlově černou řasenkou pořád spolehlivě zářily… Jen si rychle obtáhla rty světle růžovou rtěnkou, aby nevypadala až tak pobledle a zhluboka se nadechla, vydávajíc se směrem ke vchodu. Ještě než tam ale dorazila, musela se zarazit. Určitě by ji dovnitř nepustili samotnou, ne jen tak. Nemluvě o tom, že by si někdo mohl velice rychle všimnout toho, co byla zač - za normálních okolností se jí to s pomocí magie sice dařilo i celkem slušně zakrývat, ale klub byl doslova plný nejrůznějších démonů: šance na to, že její skomírající kouzlo praskne jako balonek tedy byla nebezpečně vysoká.
I proto chvíli stála na místě, hluboce uvažujíc nad tím, jak se vetřít dovnitř. Vydávat se za hosta by úplně nefungovalo… To ale neznamenalo, že by nemohla zkusit předstírat, že je nová posila? Pamatovala si, že v Edenu pracovala jedna mladá žena, co měla podobné kořeny. A když tam dokázala být ona a figurovat jako ústřední hvězda, vedení by mohlo přeci jen ocenit někoho dalšího jako ona, však? Možná, ale jenom možná…
Rychle se dala do kroku směrem k zadnímu vchodu, nasazujíc absolutně a nepopiratelně sebevědomý výraz. Bylo to už celkem dlouho, co se naposledy snažila prorazit jako tanečnice - a pravda byla taková, že na tuhle část svého života docela zanevřela… Nechtěla si připomínat to, jak byla nucená tančit. A co musela předvádět. Zvyk a potřeba byly ale mnohem silnější než její pud sebezáchovy a bolest, takže se tohle všechno rozhodla pohřbít co nejhlouběji uvnitř sebe a místo toho se soustředit na to, jak dosáhnout svého. Tudíž… Jak přečkat další den, pobavit se a především sehnat jedinou věc, co jí reálně pomáhala se uvolnit.

„Oh, pardon!“ Vydechla šokovaně, když zničehonic do někoho vrazila. Démon před ní působil dojmem, že ji nejspíš každou chvíli bude chtít důkladně sjet za to, že nedávala pozor na cestu a s absolutní nevybíravostí do něj vrazila… Ale když se jejich oči setkaly a on si ji řádně prohlédl, výraz se mu pěkně rychle změnil z naštvaného na zaujatý. Pochopitelně.
„To nic. Jsi v pořádku?“ Optal se téměř až starostlivě. Glass pochopitelně alespoň nějakým způsobem věděla, že to nemyslel vážně - konec konců už si s démony vytrpěla svoje, trávila v jejich společnosti dost času na to, aby tuhle věc poznala… Ale nejen to. Spolehlivě dokázala rozeznat hlavně příležitost: a ta jí aktuálně chaoticky bušila na dveře, žadonící o to, aby se jí chytila.
„V naprostém, to nic,“ usmála se na něj mile, než se vyklonila stranou aby se podívala za něj. Snažila se tím evokovat dojem, že někoho vyhlíží, jako kdyby měla někam doopravdy namířeno. Což měla… Ale ne úplně tak, jak předstírala. Démona to nejdříve částečně zmátlo, ale vzhledem k situaci a tomu, jak si ji prohlížel, evidentně věnoval více pozornosti něčemu jinému, než dírám v jejím chování.
„Můžu se jen zeptat? Byla jsem odkázána sem, jsem tanečnice. Jeden z vašich pracovníků si mě všiml a říkal, že se mám stavit…“ Nadnesla co možná nejuvěřitelnějším tónem. Jednu věc si pamatovala jasně: démoni byli sice vesměs sobečtí a grázlové, ale zároveň byli příšerně znudění. Možná to bylo částečně paradoxní, ale… Vyhledávali nové způsoby, jak se zabavit. I proto Eden neustále sháněl nové talentované jedince, aby oživili svoji show. Anne dříve snila o tom, že se tam jednoho dne dostane… Naivně si vysnila to, že bude velká a známá tanečnice, co vystupuje v nejvýznamnějších podnicích - přesně jako byl klub Eden.
Tahle myšlenka ji částečně zarmoutila, ale nedovolila si vyklouznout z role. Musela se dostat dovnitř, za každou cenu.
Neznámý si ji ještě jednou prohlédl, téměř jako kdyby reálně uvažoval nad tím, jestli nelhala (což… upřímně? Tak napůl) a nakonec uznale pokývl, než jí nabídl rámě a poukázal směrem k zadnímu vchodu. Sotva Glass přijala nabízené rámě, odvedl ji až ke dveřím, kam významně zabušil. Chvíli to trvalo, než se otevřely a oba dva stanuli tváří v tvář skupince dalších démonů, co evidentně vyžadovali odpovědi.
„Tady slečna…“ Začal její nový kamarád, načež Anne pohotově doplnila svoje jméno, „-Glass.“
„Slečna Glass jde za šéfem, je to tanečnice.“ Jeden z démonů uvnitř okamžitě zavrtěl hlavou, čímž Anne solidně vyděsil. Byla si v tu chvíli téměř stoprocentně jistá, že tohle byl moment, kdy její šaráda praskne a ona se bude muset dát na útěk - k tomu ale nedošlo. Naštěstí.
„Nemáme ho rušit. Vezmu ji za Alessandrou.“ Blondýnce okamžitě spadla ze srdce celá lavina kamení, ale nedala to na sobě znát. Místo toho se jen nepatrně pousmála a posunky se rozloučila s tím, co ji dovedl až tam. Poté už se jen přesunula dovnitř… A nechala se vést chodbami Edenu.

Podle všeho měla rozhodně více štěstí, než rozumu. Podařilo se jí sice dostat uvnitř, takže kráčela po naleštěných podlahách nejoblíbenějšího klubu ve městě, ale… Neměla ani zdaleka vyhráno. Démon, co ji totiž vedl napříč tím komplikovaným a spletitým labyrintem chodeb a místností ji odváděl rovnou za Alessandrou - jejich tamní hvězdou. To znamenalo, že se nemohla jen tak odtrhnout a začít hledat člověka, kvůli němuž tam přišla - musela pokorně následovat kamkoliv ji táhl a neříct k tomu ani popel. Nepříjemné.
Chlapík, co si ji tedy dočasně vzal pod svá křídla, aby jim po Edenu nebloudila jakási neznámá cácorka, by ale poté měl teoreticky zmizet…? S tímhle musela Glass důvěřivě počítat, protože se vážně nutně potřebovala odebrat mezi hosty, ne skončit zapadlá v části pro zaměstnance. Ne, že by ji to tam svým způsobem nezajímalo… Byla zvědavá, pochopitelně. A fakt, že se najednou ocitla tak blízko ke svému dřívějšímu snu na ni stále dýchal. Možná, že kdyby se vytratila jen na chvíli, sehnala co potřebovala a potom se vrátila…
Ne. Musela si jasně přikázat, že tahle možnost nepřipadala v úvahu. Už jednou skončila na místě, odkud nebylo úniku: nemohla riskovat, že se tam ocitne znovu. A to i kdyby to znamenalo, že si splní přání. Nic jí přeci nebránilo tančit i tak. Sice bez smetánky kolem, publika a jakékoliv možnosti dosáhnout oblíbenosti… Ale v relativním bezpečí. Svobodně. Bez dalších okovů.

„Kde je Alessandra?“ Démon je odvedl do místnosti, co svojí velikostí připomínala spíše něco jako sál. Ten byl pochopitelně dominován jevištěm, které v současnosti zelo prázdnotou. Několik lidí tam upravovalo osvětlení, zatímco se hrstka tanečníků protahovala nebo seděla na zemi. Glass je fascinovaně pozorovala, unesená vizí toho, jaké by to asi bylo, kdyby se k nim mohla přidat. Nehledě na to, kolikrát si zakázala o tom uvažovat, pokaždé stačilo opravdu velice maličko na to, aby její celoživotní přání znovu zahořelo a ona snila jako dřív.
„Pokud vím, je v šatně a připravuje se,“ odvětila žena za barem, než sjela pohledem z démona na Glass. Ta rychle odtrhla pohled od jeviště a usmála se na pozdrav, než se vyhoupla na židli a přehodila si nohu přes nohu, evidentně připravená počkat. Musela setřást svého průvodce, jestli se někam chtěla dostat.
„Klidně tu na ni počkám,“ navrhla pohotově, nasazujíc vážně nevinný kukuč. Nemusela se moc snažit - pravda byla taková, že na ni tamní atmosféra zapůsobila natolik, že rudovlasou hvězdu vlastně poznat chtěla. I díky tomu v daný moment nejspíš vypadala jako někdo, kdo aspiroval dosáhnout stejného úspěchu jako ona, skoro jako fanynka.
„Určitě brzy dorazí, klidně se vrať.“ Ujistila démona jejich společnice, než se k nim oběma otočila zády, věnujíc se svojí práci. Muž sice chvíli váhal, ale nakonec kradmo přikývl. Zbaštil to? Glass si to rozhodně myslela, ale ve skutečnosti šlo spíše o důvěru vůči systému. Věděl, že pokud by se rozhodla dělat potíže, vždycky bylo kolem dost jeho kolegů, takže by jakékoliv zaječí úmysly měly být hezky odchycené.

U baru vydržela sedět zhruba pět minut. Chvíli si hrála s ubrousky, potom svíčkou… A když si byla jistá, že barmanka vážně nedávala pozor, jelikož byla zrovna sehnutá dolů a něco rovnala, jednoduše seskočila ze židle a velice klidnou chůzí se dala na odchod. Věděla, že tím solidně riskuje, ale neustále si opakovala to, že neměla na výběr - což ji spolehlivě postrčilo kupředu.
Cestou tam neměla sebemenší šanci zjistit, kde se co nacházelo, takže se spěšně rozhlédla kolem ve snaze odhadnout kudy by se měla vydat. Ještě než se jí ale podařilo odejít, zastavil ji další démon u vchodu, přeměřujíc si ji zatraceně nedůvěřivým pohledem. Glass se znovu pousmála, očekávajíc na to, co jí řekne. A v duchu se přitom vážně intenzivně modlila, aby jí dal pokoj. Jednoho se zbavila… Přeci nemohla narazit na dalšího!
„Kam si myslíš, že jdeš? Nepřišla si s někým snad, krasotinko?“ Anne se zarazila, než naprázdno otevřela pusu, vymýšlejíc odpověď. Samozřejmě, že přišla s někým! Ale kdyby se teď pokusila vymluvit na to, že její doprovod odešel a ona ho šla hledat, (což byla paradoxně pravda, jen za jiných okolností) moc důvěry by tím jistě nevzbudila.
„Přišla se mnou. Drahá?“ Sotva se obrátila směrem odkud k nim oběma dolehl neznámý hlas, zastavila se očima na vysokém démonovi ve zlatém obleku. V životě ho neviděla, neznala ho: ale hlásil se k ní. Proč? Neměla sebemenší tušení. Ale rozhodla se opět skočit na vlnu příležitosti a jednoduše sehrát nabízenou roli, aby si zachránila kůži.
„Tady jsi! Už jsem si říkala, kam si zmizel…“ Zamumlala co nejjistějším hlasem, než se protáhla kolem démona hlídajícího průchod a chytla muže v nápadném obleku za paži, věnujíc mu kradmý úsměv. Ten jí byl velice rychle oplacen, načež se oba dali do chůze. Glass si nedovolovala jen tak znovu promluvit, takže se jen maličko usmívala a udržovala krok, vyčkávajíc na to, co se mělo dít dál.
„Nikdy jsem tě tu neviděl,“ ozval se její zachránce, věnujíc jí kradmý pohled. „Jsi tu poprvé? Vypadáš dost ztraceně.“ Ztracená rozhodně byla, o tom žádná. Sice měla svůj cíl, ale… Jak ho dosáhnout, tím si ještě nebyla jistá. Věděla jen, že musela odchytnout svůj kontakt nebo přinejmenším někoho jiného, kdo kupčil s cukrátky.
„Um… To jsem. Poprvé, myslím,“ pokývla souhlasně hlavou, zatímco je neznámý odvedl do soukromého salonku. Ani jí v tu chvíli nedošlo, že museli někdy předtím překročit hranice VIP zóny, jak roztěkané myšlenky měla v hlavě.
Uvědomila si to až v moment, kdy skončila usazená na rudě potažené pohovce u malého stolu, který svojí deskou zrcadlil vážně zdobný lustr visící nad ním. Automaticky se pohodlně opřela a položila si ruce na klín, těkajíc očima po okolí. Místnůstka v níž se nacházeli byla oproti sálu maličká, evidentně určená jen pro pár lidí. Vstup místo dveří hradila rudá látka připomínající oponu, perfektně ladící s pohovkou.
„Říkal jsem si. Jak se jmenuješ?“ Nechtěla tam zůstávat, byla to hloupost. Takhle se ocitla v rohu a ještě více omezená než předtím -
„Dáš si?“ Nestihla ani zodpovědět první otázku, když její společník vytáhl ze saka lesklou krabičku. Když ji otevřel, uvnitř byly úhledně vyrovnané pestrobarevné bonbony, co díky světlu z lustru nad jejich hlavami div nezářily jako skleněné kuličky. Glass v ten moment okamžitě zbystřila. Přesně tohle hledala!
„Glass. A ty?“ Pronesla tiše. Démon se místo odpovědi jenom pousmál, než sebral jeden z bonbonů a přiložil jí ho ke rtům. Neměla bych. Neměla bych. Neměla bych… Ale musím. Chvíli vzdorovala se svým vnitřním nutkáním, než si bonbon vzala a spokojeně přivřela oči. Věděla, že jí bude podstatně líp, když si ho vezme - ostatně tuhle nevinně vyhlížející cukrovinku, co byla ve skutečnosti očarovaná droga, vyhledávala.
„Na tom teď myslím nesejde. Spíš mi pověz, drahá Glass… Co dělá anděl v nejhříšnějším podniku celého města?“ V ten moment bonbon skousla v puse, až se ozvalo tlumené křupnutí. K čertu.

Celá ta drobná místnůstka se točila kolem, téměř jako kdyby seděla na kolotoči. Před očima jí jako záblesky barev tančily mžitky a ona se potrhle usmívala, pokoušejíc se je přitáhnout k sobě jako padající sněhové vločky. Neměla sebemenší tušení, co se kolem ní reálně dělo - na to byla příliš silně ovlivněná cukrátky, která jí byla nabídnuta… A neskutečně oživovala iluzivní magii v jejím nitru. Ta se spustila jako divoký požár, absolutně nekontrolovaná.
Ke smyslům přišla až v moment, kdy na pohovku, kde ležela hlavou dolů s vlasy spuštěnými až na zemi, dopadl muž s nímž přišla. Tehdy sebou polekaně cukla a rychle se usadila nazpět, kompletně zmatená. V salonku se objevili tři další démoni: všichni solidně popuzení dle výrazu na tváři. Glass se obrátila ke svému doprovodu se záměrem okamžitě pronést velice důležitou otázku (tudíž: co přesně se tam k čertu dělo?) ale než ji stihla reálně vyslovit, čtveřice se pustila do rvačky.
Zaraženě nadskočila, chopíc se sametového polštáře. Ten křečovitě držela před sebou jako štít - nehledě na to, jak naivní to gesto bylo - zatímco s narůstajícím zmatením pozorovala ty neznámé muže, jak řeší svůj tajuplný rozpor fyzickou potyčkou. Kdy tam přišli? Soudě dle toho, že si jich vůbec nevšimla… Nejspíš v době, kdy byla vlna jejího opojení nejsilnější. Pořád ji cítila, ten hřejivý a zároveň konejšivý pocit, lehce motající se hlavu… Barvy všude kolem. I přesto ale dovnitř prosakovaly její instinkty, co doslova bily na poplach. Měla by se odtamtud co nejdříve dostat. Už takhle se jí ten chlapík ptal, co v Edenu pohledávala…
Ví, co jsem zač, uvědomila si najednou. Zeptal se krátce poté, co si vzala ten bonbon… Pokračování té konverzace si ale nedokázala vybavit, což jen podněcovalo vzrůstající úzkost nad situací. Nevěděla, jak dlouho byla mimo - a zničehonic neměla co do činění jen s jediným démonem, ale hned čtyřmi. Co je tam k čertu přitáhlo? Slyšeli jejich rozhovor? Nebo se s nimi ten chlapík měl setkat, takže dorazili a pohádali se?

Spěšně potřásla hlavou, pokoušejíc se vyhnat zbytečné myšlenky. Musela se dostat ven, na uvažování byl čas i potom - její soustředění by se mělo upínat jen a pouze na to, jak zmizet. Vzhledem k tomu, že se ale rozhořčení démoni v rámci svojí bitky prakticky roztahovali po celé šířce salonku, neměla k tomu úplně prostor. Dokonce v jednu chvíli málem sama utržila ránu, což ji přimělo okamžitě padnout na podlahu a s co největší nenápadností se odplazit ven. Všichni byli natolik stržení tou potyčkou, že by ji teoreticky mohli nechat proklouznout, však?
Tahle úvaha byla pochopitelně značně naivní, ale Glass měla štěstí v neštěstí. Magie, co se díky požití toho kouzelného bonbonu uvolnila, se sice nedala přímo kontrolovat vědomě… Ale i přesto sálala v jejím bezprostředním okolí, dostatečně silná na to, aby jí poskytla cosi jako plášť - i kdyby se tedy některý z démonů přiblížil se záměrem ji odchytit a nepustit ven, ztratila by se mu před očima. Ať žije síla iluzivní magie!
Ještě než stihla opustit místnost, dopadl vedle ní její zachránce z dřívějška. Anne se na moment zarazila, upírajíc na něj oči: vypadal pěkně zřízeně, nejspíš schytal úder do hlavy, co ho seslal k zemi. A když padal, upustil přitom jednu velice důležitou krabičku s ještě vzácnějším obsahem… Glass pochopitelně věděla, že by neměla. Bylo to iracionální, hloupé a zbytečný risk. Ale i tak rychle tu krabičku s bonbony sebrala, následovanou několika prsteny a hodinkami. Ve sbírání těchhle věcí v co nejkratším časovém intervalu už měla docela praxi - takže jakmile to učinila, rychle se zvedla ze země a vyběhla ven, pokoušejíc se svůj lup nacpat do malé kabelky, kterou měla přehozenou přes rameno.

„Ale, ale, ale. Máme nějak naspěch?“ Sotva ji zastavil cizí hlas, okamžitě se zarazila. Téměř jako kdyby z ní v ten moment byl solný sloup, nehnula ani brvou. A upřímně: nejspíše hleděla jako vyplašená srna, co se ocitla před jedoucím autem na silnici. Chycená v situaci, odkud už nebylo úniku… Srážka byla jednoduše nevyhnutelná.
Ideální by bylo, kdyby se dokázala jednoduše bleskurychle uklidnit a předstírat, že tam patřila. Jenže vlivem drogy a adrenalinu byla částečně roztřesená, nemluvě o tom, že stále držela v rukou věci, co ukradla - a přesně toho si musela všimnout i démonka stojící před ní, protože se její úsměv zničehonic obrátil v podezřívavý pohled, následovaný uvědoměním. To dávalo smysl, vzhledem k tomu, že kousek za zády Glass se dle všeho stále pral zbytek démonů v salonku.
„Musím jít, pardon!“ Vyklouzlo jí ze rtů nanejvýše spěšně, načež se rozeběhla. Vrazila přitom ramenem do modrovlasé démonky, co se po ní sice ohnala, ale z nějakého důvodu se rozhodla ji nepronásledovat. Místo toho cosi zavrčela a zmizela opačným směrem, což Anne dodalo planý pocit naděje.
Daleko se ale jednoduše dostat nemohla: sotva se totiž vymotala z jedné chodby, nevědomky vlezla do dalšího soukromého salonku. To místo bylo příšerně matoucí! Chodby vypadaly jedna jako druhá, nehledě na luxus… Měla zatracený problém se tam vyznat. Což se dalo nejspíše předpokládat vzhledem k tomu, že byla v Edenu naprosto poprvé (a určitě i naposledy, pokud k tomu měla co říct) ale opravdu doufala, že neskončí znovu ve stejné situaci… Tudíž zaseknutá na místě bez sebemenší šance utéct. Přesně to se ale k její smůle stalo.
„Tak tedy. O co se to snažíš?“ Démonka s modrými vlasy jí zastoupila cestu z místnůstky, sjíždějíc ji pohledem. Za jejími zády se během chvíle vynořili další dva démoni, s pěkně nakvašenými výrazy. Jeden z nich ale vypadal povědomě… O čemž vypovídal i fakt, že měl na tváři čerstvě formující se podlitinu a přeražený nos. Byl to jeden z těch, co přišli za ní a tím velikánem! To nebylo dobré.
„Já… Nic…“ Začala absolutně naprázdno, neschopná přijít s žádným logickým vysvětlením. Místo toho se usadila na nízký skleněný stůl a přejela očima skupinku démonů před sebou. Nebyla dostatečně silná na to, aby se jim otevřeně postavila… A svoji jízdenku z pekla v podobě iluzivní magie už vyčerpala, jelikož se aktivní (a jí neznámé) účinky cukrátka začínaly vytrácet. I kdyby si to uvědomovala, nedokázala by toho ědomě využít. Existovala ale jiná věc, co by mohla zkusit… A šlo o jediný zoufalý pokus, co mohla zkusit.
„Řekla jsem, že jsem na odchodu!“ Odsekla zničehonic, než rozpřáhla křídla a vyrazila kupředu, pokoušejíc se s rozběhem a silou křídel prorazit cestu ven.