Skleněná alej (vily a domy)

Kousek od centra čtvrti leží shluk ulicí, kterému se volně přezdívá Skleněná alej.
Svoji přezdívku si vysloužil díky notné řádce nejrůznějších vil a domů, jež se všechny bez výjimky nesou v tom nejmodernějším stylu, jež bývá velice často spojovaný s vizí vzdušného a otevřeného prostoru, pro než tamní designéři hojně využívají sklo. Tamní stavby tedy díky skleněným komponentům a některým zdím působí téměř jako částečné domky ze skla, což vedlo mnoho obyvatel města k přezdívání obytné čtvrti právě onou přezdívkou.
Skleněná alej je domovem těch nejbohatších z bohatých. Víceméně se jedná o sídliště absolutní špičky žijící ve městě, získat tam byť ten nejmenší a nejlevnější dům stojí šílenou cenu a může si ho dovolit jenom málokdo. Někteří lidé si tam pozemky kupují jen jako letní sídla nebo přechodné bydliště, aby ukázali svoji zazobanost a postavení.

Cesta mezi čtvrtěmi probíhala v poněkud zarputilém tichu. Zatímco společně seděli vzadu v taxíku, Sebastian usnul a Becca ho nepřítomně hladila po vlasech, zatímco hleděla ven z okna, pozorující ulice míhající se kolem. Město pulzovalo nočním životem, rozzářené cedule a poutače ji bodaly ostrým světlem do očí… A ona se prvních pár minut nechala, než sáhla po slunečních brýlích a ze zvyku si je nasadila. Neměla ráda světlo. Dokonce ani umělé, na to byla až příliš citlivá, stoprocentně preferovala spíše alespoň šero, než cokoliv podobného.
Řidič se k jejímu překvapení ani nepokusil o jakékoliv navázání konverzace - dokonce měl i vypnuté rádio, což černovláska musela v důsledku částečně ocenit, protože by podobný hluk mohl Sebastiana probudit… A ona ho chtěla nechat spát. Odpočinout si. Už předtím působil dojmem, že má víčka jako z olova, takže mu rozhodně chtěla dopřát prostor na malého šlofíka, než se měli dostat k němu domů a on si mohl reálně lehnout do vlastní postele.
Takhle si sice zábavné finále večera nepředstavovala, jelikož si vážně chtěla prohlédnout jeho domov a zjistit něco víc například o jeho koníčcích, ale… To mohlo počkat. Přinejmenším upustila od idei, že si ho rovnou vezme k sobě domů. Ne, že by snad od samého začátku měla v úmyslu ho zdrogovat a přímo doslovně ho zneužít, taková nebyla. Ale chtěla společnost, někoho s kým by se mohla bavit. A on byl v tomhle ohledu naprosto perfektní.

„Sebe? Blížíme se,“ špitla k němu tiše, než mu opatrně stiskla rameno. Nečinilo jí žádnou radost to, že ho musela probudit, ale bohužel jí neprozradil přesnou adresu - což v jádru znamenalo, že by musela tak akorát slepě odhadovat. Pravděpodobně sídlil ve Skleněné aleji, jelikož pracoval zrovna v Edenu a nasměroval ji do Superbie, ale v té zpropadené ulici byla hned řada nejrůznějších obydlí a vil. Těžko říct, která z nich byla zrovna jeho útočištěm.
„Kde přesně bydlíš?“ Optala se dodatečně, než si znovu sňala sluneční brýle a zastrčila si je do vlasů, pohlížejíc na svého nového kamaráda.

Když ho probudila z jeho menšího neplánovaného šlofíku, neměl ani tušení co se dělo. Účinky prášku většinově vyprchaly a on v tu chvíli nevěděl pomalu ani kde je, jaké bylo jeho jméno a kdo byla ona, takž si rozespale prsty promnul oči pod brýlemi a zamrkal, aby si zvykl na trochu světlo.
"Co? Kde jsme?" Zamručel, než se rozhlédl a zamyslel se. Před chvílí byl ještě v Edenu a bavil se tam s Beccou, ale o zbytku neměl ani ponětí. Co však věděl jistě bylo, že projížděli Skleněnou alejí. Odhadoval, že opět, jako vždy když nebyl při smyslech, musel nasměrovat řidiče sem se záměrem návštěvy Alexe. Jinak měl mlhu. Opil se snad? Praštil se do hlavy? Netušil. Ale zřejmě opět plácnul, že tam bydlí, aby udělal dojem.
"Jo jasně. Však jedeme ke mně." zamumlal a podíval se na Beccu s nakloněnou hlavou. "Co se vlastně stalo? Mám úplně okno." pronesl jakoby měl za sebou dlouhý flám. Tohle se Alexovi líbit nebude, to mu bylo nad slunce jasné. Bude mít kecy. Jen nevěděl, jestli si je nechá na později, nebo ho zprdne jak malýho fracka před Beccou. To měly ukázat události následujících pár minut.
"Bydlím v tom starém sídle na konci ulice. zamručel, zatímco si položil hřbet ruky na své čelo. "Já jsem něco vypil, že jo? Vždycky to dopadá takovouhle katastrofou. Moc se omlouvám, jestli jsem natropil nějakou ostudu nebo něco podobného" pronesl, zatímco taxík zastavil u mohutné vily v poměrně staromódním stylu. Mezi moderními domy čistě americké architektury působil jako pěst na oko, ale Alexander, už byl zkrátka takový.

Seb se vydrápal z auta a namířil si to k domu, zatímco kývl na Beccu, ať jde klidně za ním. Vytáhl klíč, odemknul velké kované dveře a vešel s ní do honosné vstupní síně, kde se za ním takřka okamžitě vyřítil Nix v doprovodu vítacího mňoukání. "Nazdar, Nixi" usmál se na kocoura, než se sehnul a pohladil ho. Poté se opět napřímil a rozhlédl se kolem. "Ahoj Lexíku!" Zvolal směrem, kam vedlo mohutné točité schodiště. Netrvalo to dlouho a doslova se před nimi objevil vysoký muž s uhlově černými vlasy, který vypadal, jakoby měl chuť Seba zavraždit na místě. "Opovaž se mi ještě někdy říct tou odpornou zkráceninou, Sebastiane. A co tu vůbec děláš? Nemáš být v Edenu-" Pronesl očividně podrážděně, jenž v tom si všiml Sebovi společnosti. A nejenže si všiml, dokonce mu vzápětí očividně došlo o koho se jedná. "Ale. Zdravím. Jaké to setkání." Pronesl a opět si jí prohlédl. "Rebecca Johnsson?" Pozvedl obočí a přejel pohledem z Beccy na Seba a zpět. "Sebastiane, ty jsi větší idiot než jsem si myslel. Ty nemáš tušení, kdo tahle dáma je, že ne?" Pronesl zatím co se ušklíbl. "Mimochodem, nemysli si, že si nevšimnu, že vypadáš jako naprostá troska. Tak... Vyprávějte. Povězte mi o tom, jak jste se setkali, co proběhlo a neproběhlo a pročpak jste tady." Pronesl, zatímco zvedl Nixe, vzal si ho do náručí a začal ho hladit.

Sebastianovo zmatení bylo na místě, konec konců se probudil se zbytky drog v oběhu… Ale i přesto na jeho chování bylo cosi zvláštního, co Beccu částečně mátlo. Šlo o vrtkavý, těžko definovatelný pocit vysílaný jejími instinkty, které div nebily na poplach. V okolí se ale nenacházel absolutně žádný zdroj jakéhokoliv nebezpečí, což černovlásku v důsledku upokojilo natolik, aby ty vtíravé myšlenky zkrátka vytěsnila z hlavy a mohla se tak soustředit na jiné, podstatnější věci. Jako například fakt, kde u všech čertů její nejnovější úlovek reálně bydlel.
Jaká byla pravděpodobnost, že se mu s jeho platem a faktem, že šlo o prostého člověka, podařilo sehnat místo nejen ve čtvrti Superbia, ale rovnou v srdci Skleněné aleje? Zvláštní, opravdu. Na druhou stranu… Ta rozkošná tvářička a líbivý charakter by ho jistě mohly dostat pěkně daleko, takže úplně nemožné to jistě nebylo. Krapet nepravděpodobné možná, ale stoprocentně vyloučené? Jistě ne. Sebastian byl zlatíčko, o takové měla spousta zámožných démonů celkem zájem, jelikož svou osobností vnášeli do jejich všedně nudných a temných dní špetku jisker opravdového života. To zajisté neplatilo v případě úplně všech tamních obyvatel, ale někteří tenhle typ společnosti vyhledávali mnohem více, než cokoliv jiného. Rebecca v tomhle ohledu nebyla žádnou výjimkou, když už si toho sladkého modroočka vlastnoručně ulovila.

„V Aleji,“ osvětlila nanejvýše stručně jejich poněkud matoucí situaci, než Sebastiana opatrně objala jednou rukou kolem ramen a tiše vydechla. „Nejspíš. Eden je pochybné místo… Ale už jsme na cestě domů, takže to bude v pořádku, uvidíš.“ Pochopitelně se nehodlala ani omylem přiznat k tomu, že mu to všechno vlastně způsobila ona sama: na to bylo totiž ještě příliš brzy. Zamýšlela s pravdou hezky vyjít ven, ale ne okamžitě. Pokud by tak učinila, nejspíše by se tak akorát zbytečně připravila o možnost si Seba spřátelit, což by ji nutilo přistoupit k jiným metodám… A tenhle přístup Becca hezky dopředu zamítala. Byl příliš rozkošný na to, aby mu byť jen zkřivila vlásek na hlavě - hodlala si ho nechat, ne chvíli mučit, aby z jejich společně stráveného času něco maličko vytřískala a následně ho musela odhodit jako omrzelou panenku.
„Pšššt, neomlouvej se. Nic si neprovedl, Sebe.“ Automaticky mu položila na rty ukazováček, aby ho umlčela. Sice se chvílemi přeci jenom choval jako naprostý trouba, ale to nebylo ani zdaleka něco, za co by se musel přímo omlouvat. To ona ho zdrogovala, však? I proto byla výrazně shovívavější vůči tomu, co se vzhledem k té věci následně dělo. Vlastně… Měla skoro až výčitky, že mu to provedla. Jistě, mohla by se chovat i podstatně hůře (což by vzhledem k její historii drobných potíží nebylo nic nového) ale Sebastianův charakter na ni zkrátka působil hodně zvláštním způsobem - tudíž, krotil ji. Sice maličko, protože v jádru setrvávala absolutním nezmarem a neřízenou střelou, ale i přesto na ní byl znát jistý odchyl od obvyklého vystupování.

Plánovala si tedy svoje nové štěňátko hezky pohlídat, když už mu natropila potíže… I proto Sebastiana preventivně pozorovala koutkem oka, kdyby se mu cestou k domu udělalo zle a držela se v jeho opravdu těsné blízkosti. To samozřejmě nedělala jen z dobroty srdce (které necítila, alespoň tak to vnímala) ale i protože si chtěla pojistit, že nikam nepláchne - ale podvědomě už začínala dokonce i přijímat fakt, že se jí svým způsobem docela líbil. To činilo risk útěku o to tíživější, takže byla velice dobře připravená zakročit v jakýkoliv moment, jen aby si svůj úlovek ochránila.
Sídlo, které se před nimi dvěma tyčilo jako obrovská skála postavená do opuštěné planiny, však nakonec převzalo notnou dávku Rebecciny pozornosti. Zdálo se jí svým způsobem povědomé… Jistě ho ještě osobně nenavštívila, ale přinejmenším o něm musela někde slyšet. Ale co? Kde? Kdy?
Místo aby se těmi otázkami zaobírala nezdravě dlouhou dobu a prakticky tak vyplýtvala spoustu drahocenného času, následovala svého nového přítele dovnitř, kde je za sladkého mňoukání uvítal kocour, o němž se Sebastian předtím zmiňoval. Černovláska se po společníkově vzoru ke kočce také sehnula a věnovala onomu rozkošnému stvořeníčku náležitou dávku pozornosti i pomazlení.
Ještě než se ale stihla řádně napřímit, zjevil se před nimi nově příchozí - nebo spíše nově objevující se. V ten moment Becce několik věcí řádně klaplo do sebe, jelikož zaplnila alespoň pár zmatečných mezer. To nebylo ale ani zdaleka všechno… Jakmile k očividnému pánovi domu zvedla oči, zarazila se. Samozřejmě, že jí ten dům byl povědomý! Patřil jednomu z nejmocnějších mužů ve městě… A ona mu jen tak nakráčela do náručí, bez pozvání nebo oznámení.
Hlavou se jí okamžitě rozezněl Danteho hlas, když jí velice důrazně kladl na srdce, aby se za každou cenu vyhýbala všem jemu podobným (což pochopitelně zahrnovalo i gentlemana stojícího těsně před ní) aby se tím uchránila od potíží. Poslouchala? Ne, ani omylem ne. Spíše naopak, ačkoliv zrovna tahle akce byla čistě nezamýšlená. Chtěla si přivlastnit Sebastiana, ne navštívit pana Alexandera Jamese Foxwortha v jeho sídle. Smůla, zatracená a zpropadená smůla. Zatím to naštěstí vypadalo, že ho mnohem více otravovalo chování modroočka, než jí samotné… Takže se pouze narovnala a automaticky nasadila široký úsměv.

„Uch. Moc se omlouvám za tohle drzé vpadnutí,“ pronesla dokonale vyrovnaným hlasem, než o něco pozvedla koutky rtů, upírajíc oči na Alexandera. „Ráda vás konečně osobně poznávám, pane Foxworthe. Hodně jsem toho o vás slyšela.“ Ačkoliv ta slova mohla působit značně otřepaným, neupřímným dojmem… Rebecca výjimečně mluvila zcela pravdivě. Dante jí podobná setkání zakazoval a všemožně znemožňoval, jelikož se obával její divokosti a toho, jak by ostatní významní démoni reagovali, kdyby se jim dostala do bezprostřední blízkosti.. Ale o to větší radost z toho měla. Škodolibou, samozřejmě.
„Říkala jsem si, že to vezmeme hezky pomalu, jako všichni ostatní smrtelníci. Nemusí hned znát všechna moje šťavnatá tajemství, však?“ Odvětila směrem k Alexanderovi, když ji prakticky div neprozradil. Sice by mu to neměla za zlé, protože spolu ti dva evidentně nějakým způsobem přinejmenším spolupracovali, ale rozhodně by ocenila, kdyby se Sebastian okamžitě nedozvěděl, jak hluboce namočená byla všech možných průšvihů a co byla reálně zač. Zkazilo by to jejich šance na utužení přátelství, což nemohla dopustit.
„Čím jenom začít, hm...“ Co takhle: Nudila jsem se, utekla z vily jako obvykle a při prvním pohledu se rozhodla, že bude zkrátka můj nový nejlepší kamarád? Taková byla přeci jen pravda. Podobnou odpověď by ale zrovna takovému muži dávat nechtěla, takže jen nasadila nevinný výraz a nakrčila ramena.
„Potkali jsme se v Edenu, trošku si povídali a…“ Pak jsem ho zdrogovala? To muselo Alexanderovi už být jasné, takže se mohla jen v duchu urputně modlit, aby to neřekl nahlas. „Sebastianovi se potom udělalo zle, nejspíše z všeho toho kouře a tak, což nás ostatně dovedlo sem.“ Určitě to byl kouř. Stoprocentně to nemělo nic co do činění s špetkou nevinného prášku, co jsem mu nasypala do pití. Nene.
„Pokud je to ale problém, samozřejmě můžu odejít. Nechci vás nějak obtěžovat, rozhodně bych respektovala vaše přání…“ Zakončila svůj maličký projev, který doplnila o naprosto ukázkový výraz nevinných očí.

Lavierre ho odchytl zrovna v moment, kdy se chystal vyrazit na novou výstavu. Stačil jeden pohled na to, aby pochopil, že se něco semlelo - a i když mu to nečinilo žádnou radost, zase pěkně odcouval do pracovny. Tam se pohodlně usadil za masivním stolem, než poněkud netrpělivě zaťukal prsty o desku, plný očekávání z toho, co mu jeho pravá ruka přišla tak urgentně oznámit.
Pokynul Lavierrovi, aby se usadil naproti němu a natáhl se pro dvě sklenice, aby jim oběma nalil. Muž předtím chvíli váhal, než s absolutní neohrabaností dosedl do koženého křesla a přehodil si nohu přes nohu, vyčkávajíc na možnost promluvit. Jakmile mu tedy Dante podal sklenici a kývl hlavou, melodramaticky se nadechl, čímž přiměl staršího démona významně pozvednout obočí.

„Vyklop to, prosím tě. Nelíbí se mi, když věci naprosto zbytečně protahuješ.“ Probodl ocelově šedýma očima svého podřízeného, který na ex vypil nabídnutý alkohol. Sotva tak učinil, rozlil se mu po tváři široký, téměř až záludný úsměv… Než konečně spustil.
„V Edenu se spustila rvačka mezi VIP hosty. Tedy… Je to složitější. Prve se do VIP zóny dostala nějaká holka, co tam neměla absolutně co pohledávat. Jak se tam vkradla? Nemám tušení. Nikdo si jí podle všeho reálně nevšiml, to až hosté. A ti se o ní nakonec porvali.“ Lavierre dočasně přerušil svoje hlášení, aby si mohl vytáhnout ze saka cigaretu a zapalovač. Dante ho pozoroval přivřenýma očima, stále hrubě nepřesvědčený o tom, zda celá nastalá záležitost opravdu vyžadovala to, aby za ním takhle urgentně a osobně přišel až domů… Jakmile se ale ozvalo cvaknutí zapalovače a místností se rozlil pach kouře, rozehnal ho rukou a natiskl záda na opěrku křesla, noříc se do vlastních myšlenek. Tyhle incidenty se pochopitelně děly… Neměly by, ale stávalo se to - občas. Výjimečně. Ještě nikdy ale neslyšel, že by se jim dovnitř vkradla nějaká dívka a následně rozpoutala spor mezi jejich nejvybranějšími hosty. Co byla k čertu zač?
„A co přesně máš na srdci, Lavierre?“ Odkašlal si významně. Démon se zastavil s cigaretou u rtů, mírně nakrčil ramena a přitáhl si k sobě po stole křišťálový popelník, aby si odklepl. Evidentně věděl víc, ale odmítal to říct na rovinu. Tohle na něm Dante absolutně nenáviděl - jeho čas byl celkem vzácný, protahování ho akorát popuzovalo. Lavierre byl ale notoricky známý pro svoji povýšenost a smysl pro drama, což byly dvě věci, jaké v sobě zkrátka nedokázal zapřít. Díky jeho přínosnosti a službám to byl opravdu užitečný pomocník, takže se Nox tyhle dvě vlastnosti naučil brát s jistou rezervou… A špetkou trpělivosti.
„Ta holka podle všeho dorazila s úmyslem krást. Naši ji chytili, jakmile se strhla ta rvačka… A hádej, co je zač.“ Nemusel už ani dokončovat větu. Dante okamžitě zbystřil, než protáhl čelist a zaťal jednu ruku v pěst. Celá ta situace se zdála být čím dál podivnější… A on nevěděl, jestli to znamenalo nečekané štěstí nebo další zbytečné problémy.
„Anděl?“ Opáčil nakonec, než upil ze svojí sklenice a začal si s ní nepřítomně hrát. „Nedává smysl, proč by se tam dobrovolně vydávala. A vůbec… Jak se dostala až do VIP sekce. Všechna ta opatření a ona tam jen tak proklouzne? Hloupost.“
„Napůl. Je to anděl, o tom není pochyb. Ale pokud se ptáš na moji teorii ohledně toho, jak se jí to podařilo obejít… Možná tam nebyla sama.“ Dante pohotově zavrtěl hlavou, protože tahle alternativa se mu zdála být ještě šílenější než to, co doposud vyslechl. Andělé se drželi od Edenu co nejdál, narazit na nějakého v Luxuries byla sama o sobě vzácnost. Ale tahle si to jednoduše napochodovala rovnou do jeho království… A co? Hodlala tam něco ukrást a potom zmizet stejně jako přišla? Jak hloupá a naivní musela být, aby tohle zkusila? Nebo spíš… Jak zoufalá?
„Půjdu se tam podívat,“ uzavřel celou záležitost, než se zvedl od stolu a kopl do sebe zbytek obsahu sklenice, s kterou následně maličko třískl o desku. Lavierre na něj chvíli jen prázdně hleděl, než se po jeho vzoru postavil a mírně naklonil hlavu na stranu.
„Stojíš o doprovod?“ Zeptal se tichým, nicneříkajícím hlasem. Nox spěšně pokývl hlavou, sebral kabát z nedalekého gauče a pohlédl ven oknem. Jeho plány vypadaly drasticky odlišně, ale… Když volaly povinnosti, nemohl udělat absolutně, ale vůbec nic. Nechtěl riskovat, že se v Edenu mezitím semele nějaká další podivnost - nebo hůř, katastrofa.
„Vrať se zpět a najdi tu holku. Nikdo se jí nesmí dotknout, jasné? Odveď ji do jednoho z apartmánů, do svojí kanceláře… Je mi to jedno. Ale ať je stranou, daleko od zbytku démonů. Chci ji vidět a promluvit s ní, než se rozhodne o tom, co bude dál.“ Démon před ním automaticky pokývl hlavou a užuž se dal na odchod, kdyby ho Nox obratně nezastavil. Chytl ho za rameno a obrátil k sobě, pohlížejíc mu zpříma do očí.
„Nezklam mě, Lavierre. Vkládám do tebe svoji důvěru… Víš, co to znamená.“ Lavierre znovu přikývl a nepatrně se přitom pousmál - zvláštním, mírně pokřiveným způsobem. Když ho Dante propustil, zmizel stejně rychle jako se objevil… Zanechávajíc pracovnu v relativním opuštění.

Dante se nahnul ke stolu a típnul dohořívající cigaretu, než vyšel ven na chodbu. Vila byla zvláštně tichá… Což jenom podněcoval fakt, že pro svoje obyvatele byla nepochybně zbytečně velká. Drtivá většina prostorů byla vyplněná uměleckými předměty, co Nox s oblibou sbíral - nebýt toho, celé to místo by vypadalo téměř až depresivně.
Vzhledem k tomu, že Lavierre musel celý večer řešit tu bizarní situaci, evidentně pendloval mezi svými povinnostmi: hlídáním Rebeccy a práci v Edenu. To, společně s faktem, že se mohl zdržet na pěkně dlouho, znamenalo, že musel zkontrolovat svoje chráněnce. Oba byli sice dospělí a velice dobře schopní se o sebe postarat, ale paranoia mu nedovolila je nechat úplně o samotě. Viděl toho dost na to, aby měl starosti… A ti dva představovali jeho rodinu, svým způsobem. Když se k tomu tedy přidaly nebezpečné sklony Beccy a její povaha, jednoduše nevěřil tomu, že se něco nepokazí. I proto Lavierra čas od času pověřoval tím, aby ji hlídal - měla totiž ve zvyku se jednoduše vypařit a dostat se do potíží.
„Rebecco?“ Ozval se, když vyšel po schodech. Místo jejího hlasu se ozvalo tiché zakletí, díky čemuž Dante automaticky pozvedl obočí.
„Ehem… Není tady. Promiň.“ Naproti schodům seděl v okně Jericho, na tváři kvetoucí dokonalý úkaz provinilosti. Pochopitelně… Pomyslel si v duchu Nox, než se opřel o zdobné kovové zábradlí od schodů.
„Kdy zmizela?“ Zeptal se místo jakékoliv plnohodnotné reakce. Blonďáček seskočil z parapetu a nervózně si prohrábl už tak pocuchané vlasy, než poraženecky nakrčil ramena.
„Nemám tušení. Šel jsem ji zkontrolovat chvíli potom, co Lavierre odešel. A… Už tu nebyla. Předpokládám, že šla do Edenu.“ Dante k mladíkovi došel a krátce ho jednou rukou objal a poplácal po zádech, aby neměl pocit, že to byla jeho vina. Nemohl za to, že byla Rebecca zdivočelá a absolutně nespolehlivá… Navíc ji mohl vyzvednout hned jakmile bude na cestě zpět domů, protože mířil na stejné místo.
„Dobře. Stejně jsem tam hodlal jít,“ uzavřel celou záležitost, než se odebral zpět ke schodům a věnoval Jerichovi poslední krátký pohled. „Kdyby se vrátila dřív než já, dej mi vědět. Pravděpodobně se zdržím, dej pozor.“ S těmi slovy sešel dolů, připravený odejít.