Cukrárna Candie's

Pokud je někde sladký ráj na zemi, pak je to rozhodně právě v cukrárně Candie's. Ta je vyhlášená pro nepřekonatelně lahodné cukrovinky, dorty a zmrzlinu. Část svého pestrého a sladkého sortimentu vystavuje na obdiv už ve dvou velkých výlohách, které si velice snadno dokáží získat pozornost téměř každého kolemjdoucího. Nabízejí totiž ty nejlepší dobroty v celém městě: a pravda je taková, že ačkoliv už na první pohled vypadají k dokonale a k nakousnutí, jejich chuť je v důsledku ještě o úroveň lepší než vzhled.

Od tolik vytouženého spánku ho dělil poslední zpropadený telefonát. Užuž se chystal se s pěkně nezdravou a kacířskou večeří v podobě sladkých koblih odebrat domů a hodit si nohy nahoru, když mu zazvonil telefon. Tou dobou zrovna platil v Candie's - a pokušení onoho volajícího jednoduše zarytě ignorovat do doby, než by to vzdal a následně s královskou slepotou předstírat absolutní nepovšimnutí, bylo zatraceně intenzivní. Užuž prstem pomaličku směřoval po displeji směrem k červenému tlačítku pro zamítnutí, když mu obsluha v podobě jakési mladé dívky věnovala významné pozvednutí obočí. Tehdy se Nicholas zatvářil přesně jako kdyby mu někdo do pusy nacpal půlku octem nacucaného citronu a místo toho klepl na tlačítko přijmout.
Byla to chyba, o tom už nepochyboval. Ve chvíli volání na něj ale aktivně útočila síla výčitek ze strany servírky a on si v důsledku prostě jen přivinul krabici s koblihami k hrudi a druhou rukou si připlácl telefon k uchu, přijímajíc hovor. Zklamané povzdychnutí si naštěstí odpustil až do momentu, kdy mu volající sdělil svoji adresu a kam bude chtít odvézt, takže sotva hovor ukončil, vyletělo z něj natolik melodramatické a hluboké povzdychnutí, že se na něj obrátili všichni pozdní strávníci rozsazení napříč celou cukrárnou.

„Dobrou chuť, na shledanou.“ Poušklíbla se na něj dívka za pultem, na což Nicholas zareagoval nenápadným protočením panenek. Zasraný taxi, pomyslel si v duchu s čirým otrávením, než si z krabice vytáhl koblihu s růžovou polevou a sladkým posypáním a hladově se do ní zakousl, zatímco spěšně vycházel ven. Sotva došel k autu a odemkl ho, svůj poklad zabalený v papírové krabici s pastelově duhovým vzorem posadil pěkně na volné místo spolujezdce a nastartoval, urovnávajíc si zpětné zrcátko. Čekala ho ještě pěkně otravná poslední jízda.

„No tak to bez větších pochybností sázím na nás, samozřejmě. Kamery i alarm se můžou jít jednoduše vycpat. Hádám, že i kdyby se něco podělalo nebo nevyšlo, tak o téhle krádeži si bude město povídat ještě hodně dlouho vyprávět,” uculila se, protože jí uvnitř všechno vřelo nadšením. Její vlčice dělala kotrmelce a ona měla sto chutí ji napodobit. Překvapilo ji, že se zatím vlk nepřihlásil o slovo a o proměnu, ale byla vděčná za to, že to zatím nenastalo. Vlk by si asi těžko cpal do kapes cukrovinky všeho možného vzhledu (obrazně řečeno, ona si taky nehodlala ty věci krást do kapes, počítala s tím, že uvnitř budou minimálně nějaké ty krabice, které jí v tomhle budou moci padnout za oběť). Přemýšlela, co bude potom dělat s tím lupem, ale vize toho, jak se dneska večer pravděpodobně vrátí k sobě na byt, se jí rozhodně zamlouvala – a tušila, že Dragan je na tom dost podobně.

Pobaveně se na něj uculila, když nadnesl to s těmi šátky. Už sice měli oba dva kapuce, ale zdálo se, že démon to chce vzít ještě víc jako maškarní. Ale k jeho překvapení, ona jenom zvedla levou ruku a vztyčila ukazováček, že má malý moment počkat, než se začala přehrabovat pravačkou v kapse bundy. Našla je až na úplném dně, ale hned je vytáhla a vítězoslavně s nimi zatočila nad hlavou, na rtech přitom nesla docela poťouchlý úsměv. „No, to nemusíš přemítat dlouho. Tenhle požadavek můžu docela snadno splnit.” V prstech svírala dva kusy látky, které při bližším zkoumání nebyly ničím jiným než dvěma černočernými šátky. Nosila je u sebe, protože sem tam měla cestu, která ji zavedla do čtvrti Laire – a tehdy prostě nechtěla, aby byla poznána, pokud to nebylo zrovna nezbytně nutné. Natáhla tedy ruku s jedním k Draganovi, než si ten druhý začala uvazovat dramaticky tak, aby měla skrytý nos i ústa. „Teprve teď může plnohodnotná loupež všech sladkostí v tomhle podniku začít,” zakřenila se na něj, než se otočila k samotné cukrárně.
Ta byla uprostřed ulice jako pěst na oko, táhle vás k sobě a vábila vás, abyste do ní strčili nos. A to měli jak Leen, tak Dragan rozhodně v úmyslu. Postavila se před skleněné dveře, které si zvědavě prohlédla, než se otočila přes rameno a zvedla Draganovým směrem obočí, což bylo asi jediné mimické gesto, které mohl démon i navzdory jejímu šátku vidět. „Zlomit zámek, nebo vykopnout sklo?” položila docela důležitou první otázku ohledně samotné krádeže. Šlo o to, že obojí nejspíš spustí alarm, takže otázka jen byla, na co měli spíš větší chuť. Na trochu nenápadnosti ze začátku, anebo na příchod ve velkém stylu?

O svojí profesionalitě a schopnostech neměl sebemenších pochyb, ale na to, aby vytruboval svoji úžasnost do celého města... Byl poněkud skromný. To sice v kombinaci s démonem znělo dost pitomě a pofidérně, ale rozhodně to nebyla lež. Právě naopak. Dragan si na tomhle docela zakládal, zatímco jiní démoni se extrémně chvástali, on si raději udržoval jistý odstup. Nikoho by ale ani omylem jistě nenapadlo, že se jeden z mocných démonů ve městě z jakéhosi rozmaru vydá na malou rabovačku v cukrárně. V tomhle ohledu byl Dragan doopravdy unikát.
Koutky rtů mu pobaveně cukaly, když se společně s Leen blížili ke svému společnému cíli... Prosklená výloha cukrárny Candie's na ně zářila jako zlatý poklad, osvětlená pastelovými světélky a neonovým nápisem nesoucím název podniku. Uvnitř ke Draganově překvapení moc lidí nebylo, což jim svým způsobem nahrávalo do karet. Kdyby se uvnitř pohybovalo větší množství zákazníků, měli by poněkud nechtěné publikum - a kterak to byla relativně vtipná představa, uvažovat nad těmi lidmi, co nad čokoládovými koktejly, koblihami a cukrovím rozrušeně vyprávějí policii, že se objevili dva prapodivní zloději a oškubali obchod o ty největší cennosti, jako kdyby to nebyla cukrárna ale banka.

„Opravdu?“ Poněkud nechápavě zamrkal, ale když Leen zašátrala ve svojí bundě a vytáhla dva černé šátky, spokojeně se poušklíbl. Nejspíš to byla tak trošku nadbytečná věc, jelikož by se dovnitř i ven mohli teoreticky dostat i bez většího povšimnutí, pokud by využil svoje schopnosti... Ale s těmi šátky celá ta loupež jenom nabírala na ironickém nádechu, který Dragana neskutečně bavil. Bylo to šílené, neotřelé a originální. Když už se oba rozhodli do té akce jít, proč se do toho neopřít pěkně naplno? Každý další menší detail celou tu situaci jenom posouval na vyšší úroveň a Dragan už teď s naprostou jistotou věděl, že ho čekala noc, na jakou doopravdy nikdy nezapomene.
„To si piš. Pokud existuje něco jako post geniálních zlodějů, tak ho máme předem v kapse.“ Spokojeně se zaculil, než si od svojí společnice převzal jeden šátek a uvázal si ho na obličej, maskujíc tím svojí identitu.* Samozřejmě existovaly způsoby, jakými by mohla následně policie zjistit o koho šlo - ale Draganovi to příliš vrásky nedělalo. Oba byli velice dobře schopní si poradit, nemluvě o tom, že pokud by si některý ze strážníků přišel za ním s želízky v ruce... Moc by tedy nepochodil. To samé se vztahovalo i na Leen, jelikož ji plánoval chránit kdyby to potřebovala, protože ji do toho přeci jen namočil.
„Ty dveře jsou určitě otevřené,“ nakrčil ramena, ačkoliv existovala velice dobrá šance, že už měli zamčeno. Dost často museli zamykat předem a zákazníky následně vyprovázet zadním vchodem, aby zamezili velkým frontám. To sice znělo celkem praštěně, ale lidé měli chuť na sladké prostě pořád - a nezáleželo na tom, jestli to bylo v rámci snídaně, svačinky nebo něčeho dobrého na zub po večeři... Díky tomu měla cukrárna Candie's otevřeno víceméně skoro nonstop, jen s menšími přestávkami.
„Dobře. Je čas odstartovat naši malou misi.“ Vrhl po Leen spiklenecké mrknutí jedním okem, než sáhl po klice a zmáčkl ji, otevírajíc dveře vedoucí dovnitř. Sotva překročil práh a uvítala je typická vůně cukru a ovoce, Dragan se zhluboka nadechl a podržel dveře pro Leen, než si to začal nakrásně štrádovat směrem k pultíku se sušenkami. Tam na něj čekal opravdu zatraceně pestrý výběr: klasické s čokoládovými kousky, v polevách, s náplní... Dokonce i vykrajované a máslové. Přesně po těchto dvou druzích sáhl a začal si je pěkně hromadně uklízet do papírového sáčku, jako kdyby to byla záležitost života a smrti.**
„Můžu vám nějak... Pomoct?“ Ozvala se z druhé strany jakási postarší dáma z obsluhy. Dragan zvedl hlavu a zavrtěl s ní, než narovnal ramena a doplnil pytlík až po okraj, popadajíc další.
„Ach, ne. To nebude potřeba, madam. Přišli jsme si to tu vykrást, zvládneme to sami. Ale díky za nabídku, jste moc milá.“





* ...aj ten démon nosí hadr přes obličej!
** PS: to tedy byla!

To, s jakým klidem a nonšlancí si to Dragan bez nějakého delšího rozvažování prostě nakráčel dovnitř, jí na rtech ukrytých pod tmavým šátkem vyčarovalo pobavený úsměv. Nenechala se zahanbit, takže sotva démonova noha prošla přes práh cukrárny, jako stín hned a bez nějakého delšího rozvažování. Byl fakt, že venku neviděla světla zevnitř díky zatmaveným sklům, která fungovala spíš než jako skla jako zrcadla, ale nebyla připravená na to, že obsluha bude prostě stát se svým obvyklým úsměvem za pultem a sledovat každý jejich krok. Víte co… když si představujete nějakou tu vloupačku, tak vás většinou napadne, že tam obsluha… no, nebude. Jenže stará dám tam uvnitř byla, sledovala je s povytaženým obočím a když si chvíli démon bez rozvažování nabíral sladké sušenky, optala se ho, zda jim může nějak pomoci. Leen málem umřela smíchy, když Dragan jenom překvapeně zvedl pohled, ujistil ji, že všechno je v nejlepším pořádku – že vykrást je zvládnou i bez pomoci – a poděkoval jí za laskavost.

Vlkodlačka se chvíli jenom dusila smíchem na svém místě, než napodobila démonského kolegu, čopla papírový sáček na cukrovinky a začala ho po jeho vzoru plnit. Na rozdíl od Dragana, který se postaral o to, že sušenky tu na malý moment budou nedostatkovým zbožím, ona zamířila k sekci, kde na ni přímo křičely a lákaly ji různě barevné roztomilé makronky. Když si tedy měla vybrat, čím začala se spokojeným úsměvem pod šátkem plnit svůj pytlík, byly to právě ony. Spokojeně tedy stejně jako Dragan rabovala zdejší zásoby (skoro by jí to bylo líto, kdyby nešlo o nejbohatší cukrárnu v celém proklatém městě, takže rozhodně neměli nouzi o prostředky) a sem tam se zvědavě otočila na starou dámu za pultem, která po chvíli zmateného sledování vytáhla sluchátko telefonu zpoza pultu a někam volala – a Leen se nemusela sázet, věděla, že volá policii. Dívku by vážně zajímalo, jak se na hlášení vykradačky bude tvářit dispečink. Na jejich místě by si asi myslela v první chvíli, že si z ní někdo jenom zatraceně hloupě vystřelil.

Když už tedy oba dva měli své pytlíčky hezky naplněné, otočila se s úsměvem (který byl vidět i přes ten šátek) k Draganovi. „Bude to všechno, nebo tvoje srdíčko touží ještě po něčem?” Připravená opustit cukrárnu sama zamířila k východu a u dveří se otočila – a s dalším úsměvem zamávala staré paní za pultem. „Hezký den, děkujeme, že jste nedělala problémy!” houkla na ni a vypadla z cukrárny. Nezamířila ale daleko - čopla si na obrubák hned před cukrárnou, stáhla si šátek z úst a s vítězoslavným úsměvem si strčila do úst první makronku, vyčkávajíc, zda se k ní démon přidá.

Srdce tohohle rozmarného démona nebažilo po ničem jiném, než po cukrovinkách. A když už se mu podařilo naplnit svůj sáček jako kdyby byl menší dítko na halloweenském koledování… Vlastně už nezbývalo nic jiného, než si svůj lup náležitě užít. Jak jinak, samozřejmě! Ať už člověk očekával od démonického pokolení cokoliv, Dragan si zkrátka razil svoji vlastní cestu - sice i on dokázal značně pouštět hrůzu a pěkně druhým zavařit, ale stále preferoval poněkud jiný přístup, než jeho ostatní vrstevníci. A sušenky… Ty byly jeho největší vášní i slabinou.
Po zakončení veleúspěšné loupeže se tedy společně se svojí partnerkou v kriminalitě posadil před cukrárnu a s výsostnou spokojeností se pustil do sušenek, co si tak poctivě (nebo nepoctivě, záleží na úhlu pohledu, samozřejmě!) nakradl. Musel ocenit to, že do toho s ním Leen doopravdy šla - prakticky se potkali před kratičkou chvílí a oba pocházeli z těžce rozdílných světů, ale i přesto dokázali najít společnou řeč i aktivitu. Sice bylo trošku ponuré, že se tím stala právě krádež, ale nikomu přeci jen neublížili, však? Jenom… Šli a vzali si to, po čem jejich srdíčka tolik toužila. Byli spokojení, měli něco dobrého na zub a paní za pultem sice vypadala poněkud zmateně a traumatizovaně, ale jinak v pořádku. Nestalo se nic, kvůli čemu by museli mít přímo výčitky svědomí.

„Musím říct, že jsi ten absolutně nejlepší parťák pro kradení cukrovinek v celém městě. Ne. Na celém světě,“ zasmál se tiše, než vytáhl ze sáčku jednu sušenku ve tvaru motýla s cukrovým zdobením a se vší spokojeností se do ní zakousl. Rozhodně je čekala nějaká forma trestu, sice ukradli jen špetku jídla a nic hrozného neprovedli, ALE… Tamní policejní stanice byla plná bytostí zákona, co byly velice dobře připravené jít přinejmenším plácnout po rukou kohokoliv, kdo by jenom ukradl koblihu z pekařství. Brali to docela vážně, někteří z nich. Ale v tom byla i část legrace, alespoň tedy pro Dragana. Věděl totiž, že jakmile se dostanou k další fázi loupeže, zábava bude pokračovat - a jeho chuť někomu trošku pocuchat nervy špetkou neplechy zkrátka nikdy pořádně neutichala.

Ten taxikář mu vážně začínal pít krev a kdyby mohl, odvezl by ho kamsi za město, vykopl ho z auta a nechal ho napospas přírodním i lidským živlům. To sakra neviděl, že jeho samotného dvakrát netěšilo, že se musí zaobírat nějakými trapnými pokutami? Však mu dokonce jednu odpustil. Přiznal svou chybu a to se mu fakt často nestávalo. Vlastně mu nechal jen ty pokuty, které byli dokazatelné a akorát by mohl riskovat místo, kdyby mu je odpustil a on měl neustále kecy? Nevděčník jeden. Connor prostě dělal svoji práce a nezávisle na jeho nebo taxikářově názoru postě musel ty podělaný pokuty udělit.

Všechny ty řeči v něm jen vyvolali výrazně nespokojené a otrávené zamručení. Nechtěl s ním víc debatovat, takže většinu těch poznámek přešel beze slova, ale nakonec to nevydržel, zajel ke krajnici, kde zastavil a otočil se, aby na něj viděl a opřel si ruku o opěradlo. "Můžete laskavě nechat těch řečí už? Tu zpropadenou pokutu jsem vám zrušil, tak už o ní nemelte furt dokola nebo vám jí za takovéhle řeči můžu nahned přišít zpátky. Přiznal jsem, že šlo o nedorozumění, ale ten zbytek ani já ani vy odmazat nemůžeme. Měl jste si to uvědomit, než jste jel jako prase. Nemít pro vás pochopení, našponoval bych vám to na maximální hranici, kterou je možné za ty přestupky udělit, milej zlatej a to byste se teprve divil. A věřte, že kolegové, který musí tenhle bizár v podobě hlídek podstupovat denně by se s vámi nemazali. 530 dolarů je nic, proti tomu, co by vám reálně hrozilo. Tak buďte sakra od tý dobroty a nechte mě aspoň chvíli v klidu. Mám toho už dneska dost a vy jistě taky, takže bude pro nás oba lepší, když přestanete mluvit o tom, jakej jsem k vám hroznej, ano? Může to celý proběhnout v klidu a rychle, když tomu půjdete na proti." Pronesl očividně tentokrát skutečně naštvaně a zhluboka se nadechnul, načež se ozvalo pípnutí z vysílačky a následné: "Detektive Macgee, detektive Macgee, tady delta 100 máme hlášené vloupání v cukrárně Candie's ve čtvrti Gula. Jste poblíž? Přepínám" Connor se pomalu a otráveně podíval směrem k vysílačce, kterou by nejraději nezvedl a odignoroval jí, než ji vzal a stiskl tlačítko. "Rozumím, jsem poblíž, jedu tam. Máte bližší podrobnosti? Přepínám." Zamumlal možná ještě otráveněji, než když mluvil s Nicholasem. "Rozumím. Ano... Byli odcizeni dva pytlíky cukrovinek. Pachatelé byli dva - muž a žena. Oba dva vskutku vyššího vzrůstu. Muž měl na sobě mikinu s kapucí, koženou bundu a černý šátek přes pusu. Žena měl také kapuci a černý šátek přes pusu. Paní prodavačka, která hlásila krádež zněla zmateně, ale prý měl ten muž nepřirozeně výrazné modré oči. Přepínám." Connor podrážděně sundal palec z vysílačky, aby ho na dispečinku neslyšeli a povzdechl si. "Dva pytlíky cukrovinek.... Dva. Pytlíky. Cukrovinek... Dejte mi svátek, do prdele!" Zakřičel výjimečně i sprostě a udeřil pěstí do volantu, než se párkrát zhluboka nadechl a opět stiskl tlačítko. "Rozumím... Končím." Řekl jednoduše, pověsil vysílačku zpět na háček a pevně chopil volant. "Tak pardon. Prý to dneska rychle nepůjde. Aspoň uvidíte, co myslím tím bizárem v podobě hlídek." Zamručel směrem k taxikáři, nastartoval a otočil to, aby vyjel směrem k cukrárně. "Třeba pochopíte mou rozmrzelou náladu." Dodal potichu, zatím co zapnul majáky a co nejrychleji se rozjel směrem k cukrárně.

Jak se začal blížit, záměrně majáky vypnul, aby na sebe okamžitě neupozornil a zaparkoval o kousek dál, aby neviděli přijíždět policejní auto v případě, že by byli poblíž. "Tak. Vy tu zůstaňte já to jdu co možná nejrychleji vyřešit. Jestli jen pomyslíte na to, že byste zdrhl, buďte si jist, že vás najdu a příjemný to nebude. Šel byste sedět. Jen takové přátelské upozornění." Zamručel, vystoupil z auta a namířil si to k cukrárně s tím, že jen vyslechne prodavačku a bude ty dva zmetky nahánět po celém městě. No jo, jenže když si to nakráčel k cukrárně, našel dva lidi, naprosto odpovídající popisu, ještě k tomu žeroucí cukrovinky přímo na schodech cukrárny. Neváhal, vytáhnul pistoli, kterou na ně namířil a s povzdechem si odkašlal. "Položte ty cukrovinky na zem. Jménem zákona vás oba dva zatýkám pro pádné podezření na krádež-..." Jenže pak si všiml, kdo za holčinu tam vlastně sedí. "...Vy? Zase? Ale no tak." Protáhl zoufale, snížil pistoli a promnul si oči. Když mu ale pak nabídla makronku a sladce ho pozdravila, zatímco mu představila toho muže, nestačil žasnout. "To chce celej svět abych měl cukrovku nebo co?" Zavrčel, ale pak se zamyslel. Přeci jen by mu mohlo trochu cukru pomoct od toho, aby byl tolik ve stresu."Hmf. Dobrá. Dejte to sem. Ale jen proto, že naposledy, když jsem odmítl jsem měl tu nejvíce otravnou a nepříjemnou konverzaci za celý týden." Zamručel, vzal si makronku a snědl jí. Nebyl z celé situace ani za mák nadšený. Krádež v cukrárně, kterou měla na svědomí zrovna Doyle a ten její parťák se mu ani za mák nezamlouval. Bylo mu nad slunce jasný, že to je démon a to samo o sobě neznamenalo nic dobrého. Speciálně, když někoho takového máte zatknout, že jo.
"Každopádně to na tom nic nemění. Kathleen Anne Doyle a... Dragane. Jménem zákona vás oba dva zatýkám pro pádné podezření na krádež. Máte právo nevypovídat, cokoliv co řeknete bude použito proti vám. Máte právo na právníka, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen." Zamumlal automaticky a opět si povzdechl. "Dejte ruce za záda. Půjdete se mnou na výslech na stanici." Dodal a vytáhl dva páry pout.

Pusu měl vždycky značně proříznutou, takže pro něj bylo nanejvýš přirozené jednoduše mlet a mlet, ale… Když se nakonec ocitl v té prapodivné situaci a pan zlý policista spustil svůj vlastní monolog, Nicholas nakonec přeci jenom zmlknul. Kterak podobná věc nešla ani v nejmenším vyhlédnout předem a jeho samotného to šokovalo (jelikož kdokoliv tohohle blonďáka znal, ten už musel vědět, že pusu jen tak nezavřel), přišlo mu to jako správná věc. Nebo možná… Menší zlo? Těžko říct. Tak jako tak, Nick nebyl žádný zlovolný parchant. Dokonce ani vyčůraný hajzlík, co se pokoušel za pomoci koblih a peněz vymámit ze zodpovědnosti za svoje nekalé jednání… Prostě jen čas od času provokoval, někdy přešlápl a pořád žvanil.
Svým způsobem ale s Connorem soucítil, takže se rozhodl upustit od svojí popudlivosti (ačkoliv byl stále pěkně uražený za to, jak se po něm pan policajt ohnal, když se mu pokusil nabídnout svůj poklad) a prostě to nechal být. Bylo to tak v důsledku lepší pro ně oba, však? A to ještě ani netušil, co přesně mělo následovat… Kdyby to totiž věděl, mlčel by už dřív.

„No… Myslím, že ji už chápu, pane…“ Zamumlal poměrně tiše, když vyslechl ten rozhovor přes vysílačku. Ukradené sušenky… To znělo jako něco, o čem by se mu mohlo velice dobře zdát, ale reálně by ho nikdy nenapadlo, aby to doopravdy učinil. Kdo sakra kradl sušenky z cukrárny? A když už, proč jenom dva pytlíky? Nemohli prostě vzít nějakou velikou černou dodávku a nacpat tam všechny sušenky, co v Candie’s měli? Protože to by byla rozhodně podstatně úspěšnější krádež, než to co ti dva podivní kriminálníci provedli. Ale co už. Alespoň někdo zastínil jeho řízení!

Cestu v policejním autě si nijak zvláště neužíval, ale když došlo k tomu překvapivému zvratu a Connor šel lovit sušenkové bandity, vlastně začínal být docela zvědavý. Napůl i nadšený… Ale ne nijak škodolibě. Stále soucítil s panem policajtem, který musel podobně bizarní případ vyřešit - a tak nic nenamítal a nechal ho pěkně odejít dělat svoji práci, než se co možná nejvíce nenápadně vykradl z auta a přiblížil za ním, aby o nic nepřišel. Nedokázal prostě ovládnout svoji zvědavost!
Tam ho ale nečekala jen zatraceně ironická podívaná, ale především šokující zjev… Connor totiž přijal makronku od té zlodějky! Nebohý Nicholas se zarazil v půlce kroku a šokovaně zalapal po dechu, zatímco se mu v duchu srdíčko lámalo a tříštilo na kousíčky. Takže jeho poctivě koupená kobliha mu nebyla dost dobrá, ale ukradená makronka ano? Chuligán!

„Právě jste mi zlomil srdce, abyste věděl,“ fňuknul na oko směrem ke Connorovi, než si položil dlaň na hruď a povzdychl si. „Alespoň už ale máte potvrzené, že máte nízký cukr. Možná bych se na vašem místě ozval nadřízenému, ať vám do aut dávají sušenky nebo tak něco… Nedostatek cukru způsobuje spoustu nepříjemností.“
Pochopitelně si ale uvědomoval i to, v jaké situaci se nacházel, takže rychle sepnul ruce za zády a nevinně se pousmál. „A nebojte, já nikam neutíkám. To by mě ani ve snu nenapadlo, jenom… Nemohl jsem si pomoct. Sušenková loupež se neděje každý den, však? Klidně se zase vyprovodím do auta…“

Společně s Draganem tedy seděli na chodníku a užívali si sladký lup. Zatímco démon po jejím boku se s tím trochu pral tím, že si ty sušenky cpal pod šátek, ona se s tím tolik nezaobírala a prostě si ho stáhla a nechala viset kolem krku, když si do úst hodila první makronku. Jo, tohle za to zmatení s vyděšenou prodavačkou uvnitř cukrárny rozhodně stálo! Nechť žijou nápady vzniklé zničehonic s cizími lidmi, protože tohle byl rozhodně krásný světlý moment celé poslední doby. A to si myslela, že bude akorát sedět na té konstrukci a koukat na chuligány na rampách… ale nakonec kdepak, jeden zvědavej démon stačil k tomu, aby se karty zcela změnily a obrátily.
„Nemůžu než souhlasit… ačkoli to teda nešlo zrovna tak, jak jsem čekala, tak výsledek za to rozhodně stojí,” přisvědčila svému parťákovi ve zločinu. Musela uznat, že rozptýlení od běžných situací to bylo naprosto dokonalé. Sice se na konci dne (nebo spíš noci) bude muset znovu vrátit do svého bytu ve čtvrti Ira a po probuzení bude muset pokračovat ve své malé rutině pro trochu peněz, ale s tím se teďka zaobírat nepotřebovala. Teďka existoval jenom sladký zločin a… zvuk policejních sirén v pozadí. No heleme se. Oni na ně vážně tu policii zavolali!
A vězte, že dívce se na rtech roztáhl moc široký a veselý úsměv, když před nimi zabrzdilo auto a řidič vystoupil. Pach jiného vlkodlaka ji udeřil ještě dřív, než vůbec muže uviděla, a tak byl rázem ten úsměv ještě širší. „Brej večer, strážníku Macgee,” zaševelila na něj sladce, protože přeci jenom… skutečně se neviděli poprvé. A pokud byl někdo geniální tečkou tohoto dne, tak to byl právě známý strážník, který při pohledu na ni a uvědomění si, koho má zase zatýkat, vypadal, že má sto chutí zase nasednout do auta a odjet. A proto mu nabídla i tu makronku, aby si zvýšil cukr a neseknul jí sebou tady, neasi! Myslela čistě na jeho zdraví, samozřejmě!
Blýskla úsměvem po démonovi vedle sebe. „Jaké to setkání,” zatrylkovala vesele, vědoma si toho, že se z toho vyvlíkne. Protože… to tak dělala pokaždé. A i když se na ni strážník mračil a vytahoval pouta, tak věřte, že Leen se zase tak snadno chytit nenechala. Ať už kdyby se ji pokusil zpacifikovat jako člověk, nebo jako vlk. Protože, no… když se živíte tím, že se v klubech Iry perete s lidmi (a druhově rozhodně nejenom s nimi), tak jeden policista pro vás není zas takové břemeno. „No, tak se představíme, ne? Dragane, tohle je strážník Macgee, strážníku, Dragan. Hezké to shledání, chcete ještě makronku?” A potom oči stočila k mladému muži, co vylezl z auta hned po strážníkovi. Tenhle jako policista určitě nevypadal! „Oh, my se ještě neznáme, co?” zazubila se na něj, načež i k němu natáhla štědře sáček. „Taky si dáte makronku? Jsou super!”
Potom ale spustil Macgee s tím vyhrožováním, načež vytáhl dvoje pouta, což Leen okomentovala zdviženým obočím. „Páni, kinky, strážníku. Ale můete to klidně schovat, já na tyhle hrátky nejsem,” mávla mu na tím rukou, ale, no… nezdálo se, že by to moc pomohlo. Takže si povzdechla, odložila sáček (pokud by jí to Dragan podržel, aby cukrovinky neskončily na zemi, byl by vskutku ráda!), než se uculila na policistu. „Tak jo, jak je libo… nasaďte mi klepeta, Macgee,” zamrkala na něj, než se… prostě proměnila. Shodila lidskou formu stejně snadno, jako kdyby šlo o bundu, načež na jejím místě zůstala stát překvapivě velká zrzavá vlčice s vyzývavě se lesknoucíma očima.
No, a aby toho nebylo málo, zvlnila pysky v psím úsměvu, než si kecla na zadek a vytáhla se tak, že přední packy už jí nestály na zemi – a ty mu provokativně nastavila, jako by chtěla, aby jí ta pouta nasadil na ně. Přitom pobaveně zavlnila chvostem, čekajíc, jaká reakce na něco takového přistane…

Při policejním zásahu by jeden tak nějak očekával, že budou zločinci vyzváni k odložení zbraní a pozvednutí rukou nad hlavu. Nešťastník, co ty dva nezmary měl předat do rukou zákona se ale místo toho rozhodl pro kompletně odlišný přístup… Tudíž se vytasil ne s klasickou výzvou, ale chtěl po nich, aby odložili svůj lup. A to byl skandál! Doopravdy ten policista očekával, že se toho sladkého pokladu jen tak vzdají bez boje? Pf. Ani omylem. Dragan by byl celkem ochotný nastavit packy, aby mu nasadil želízka, ale to jen v případě, že by si ty sušenky mohl buď nejdříve sníst nebo je alespoň ponechat. Když se tohle nestalo, neměl sebemenší důvod k tomu, aby spolupracoval… A tak se na tu celou výzvu kompletně vykašlal a v klidu dál baštil.
Tedy, tolik potřebný zásah nakonec přišel ze strany jeho ctěné parťačky. Leen podle všeho pana strážníka znala, takže je nejen velice pohotově představila, ale dokonce mu i nabídla makronku… Kterou k Draganově velikému překvapení policista přijal. Aj! Možná, že nakonec přeci jenom nebyl úplně špatný. Jistě, krást se rozhodně nemělo, ale kdyby se měl nebohý démon řídit všemi podobně hluboce zakořeněnými pravidly, nemohl by ani vystrčit palec z domova. On už byl přeci jenom bytost, co překračovala zákony už jen svojí existencí. To mu v duchu propůjčovalo jistou výhodu ohledně toho, že ho vážně netrápily podobné přešlapy. On sám byl přešlap, takže… Smůla, vskutku.

„Obávám se, že sušenek se nikdy nevzdám, pane policisto.“ Odvětil nakonec směrem ke Connorovi v reakci na jeho výzvu. Automaticky přitom nadále chřoupal sušenky a byl velice spokojený, že si mohl ten sladký lup nadále užívat - a to i kdyby to měly být jeho poslední vteřiny strávené v sušenkovém opojení.
„Ach, moc mě těší, strážníku Mcgee. Jak slečna říká, Dragan.“ Ani se nenamáhal prohlašovat, že se tak jmenuje… Protože to nebyla pravda. Byla to prostá přezdívka, jakou využíval už po dobrou řádku let a navykl si na ni, protože nechtěl být spojovaný se svým minulým životem. Co bylo, to bylo. A on nechtěl vzpomínat, ani se k tomu vracet. I díky tomu si nechal říkat takhle, ačkoliv absence příjmení některé jedince trošku mátla… Démoni je dost často neměli, takový byl fakt. A štěstí jim přálo, protože strážník Mcgee byl vlkodlak, takže to musel poznat.
Pochopitelně, to ale nebyl jediný zvrat situace. Z policejního auta se totiž vynořil další člověk, jakýsi mladík s blonďatými vlasy. A hle… Byl to člověk v pravém slova smyslu. Dragan z něj sice cítil závan čehosi démonického, ale nepochyboval o tom, že byl tím, za koho ho měl. Kdyby v sobě nesl víc než pár stop démona, pak by nad tím uvažoval, mohl by být křízenec. Ale tak tomu nebylo, blonďáček se podle všeho jen motal kolem démonů. A to docela často.
„Huh. Koukám, že už máte společníka, strážníku. To bude na policejní stanici docela party, což?“ Pousmál se směrem ke Connorovi, neschopný krotit svoje
pobavení. A tentokrát už byl ten úsměv i vidět, jelikož si nakonec stáhl šátek z obličeje, aby nepůsobil jako úplný nezdvořák.
Evidentně se s tou poznámkou vůbec nesekl, jelikož se hned vzápětí Leen přeměnila a nastavila tlapy. Dragan nad tím nejdříve mírně pozvedl obočí, než se chraplavě rozesmál a strčil si do pusy další sušenku, obracejíc svůj pohled směrem ke Connorovi.
„Hodně štěstí. Tahle vlčice si udává svoje vlastní pravidla,“ broukl pobaveně, než sjel očima směrem k Leen a věnoval jí široký úsměv, pokoušejíc se dát najevo svoje uznání za ten dokonalý kousek.

Bylo mu naprosto jasné, že celá otravnost toho dne neměla dvakrát v plánu končit, a že jeho nervy měly snášet další várku iritujících věcí, ale reálně se připravit nedokázal. Podrážděný byl čím dál tím víc nezávisle na tom, kolik makronek a koblih by do něj nacpali. Ba dokonce ani kafe to v tom bodě zachránit nedokázalo.

"Ne nedám si další makronku. Ta první byla čistě z toho důvodu, abych odbyl návrhy na další sladké a nemusel se dlouho sáze hádat o tom, proč jsem si nedal to, co mi někdo nabídnul, jestli vám to nedošlo. A popravdě bych si toto setkání rád odpustil. Ne že bych vás neviděl rád, ale... Ne. Nevidím vás rád." Zamručel a když se z auta vynořil Nicholas s tím, že mu údajně Connor zlomil srdce, vrhl po něm pohled ala 'Ještě jednou se nadechni tímhle tónem a už se nenadechneš nikdy' a zhluboka se nadechl, aby náhodou neudělal něco, čeho by vzápětí litoval. "Hollande, naposledy, ale vážně naposledy vás varuji, nechte těch řečí o koblihách, nebo si to zrušení pokuty sakra rozmyslím. To vám šel ten monolog na cestě sem jedním uchem dovnitř a druhým ven nebo co jako? Jste jako schopnej sklapnout jen na pár vteřin a pak se vrátit k tomuhle dětinskému přístupu, za který by se styděl i můj syn, kterého nemám? Pokud ještě jednou řeknete něco o koblihách, tak se ani nebudete muset vyprovázet, protože vás hodím zpátky do auta hlavou napřed." Vyštěkl po něm už dost zle a jízlivě. Byl si toho moc dobře vědom, ale ten blonďáček mu začínal až moc nezdravě pít krev.
"A co se týče vás, čekáte co? Že řeknu, že mě také těší? Do háje. To se celej podělanej svět dneska rozhodl, že 'pojďme zkusit jak pevný nervy má Macgee. Bude sranda. Včera toho bylo málo, tak mu to pojďme osladit, ne?' Fakt už na to nemám. Jak někoho napadne, jít vykrást cukrárnu. Sušenky nejsou tak drahý do háje. Jste snad děcka, co nemůžou vymámit z rodičů kapesné nebo co?"

Když si do něj pak tak drze Leen rýpla a ještě k tomu se oprskle přeměnila do vlčí podoby, měl nutkání něco rozbít. Nejlíp někoho, jenže to pochopitelně nešlo. "Doyleová..."* pronesl potichu, než se opět zhluboka nadechl jako by se snad snažil neúspěšně uklidnit. "... Doyleová, víte co? Běžte do prdele. Vy víte nejlíp, že mám s vámi strpení a mám pro vás pochopení. Nechal jsem vám projít takových vylomenin, že kdyby to věděl můj nadřízený, tak letím, tak mě do háje přestaňte všichni dneska zkoušet už. Dělám jen svou práci, kterou jsem si jen tak mimo řečí ani nevybral a dostanu co? Tamten mi mele celou dobu o tom, jak jsem hrozně zlej, protože jsem si nevzal koblihu, vy tu na mě máte sakra nevhodný poznámky a pak to završíte tímhle? Tak co? Mám se proměnit a budeme to sedět jako dva pitomci ve vlčí podobě a vrtět na sebe ocasem? Nebo si dáme souboj alias parodie na alfy? Mám na vás požít taser a sledovat jak mě váš skvělej démonickej kámoš znemožní, protože je prostě démon? Čeho si asi myslíte, že tímhle dosáhnete? Vypíšete na sebe odměnu větší než kdy předtím a jen mě naserete." Vyčetl jí jedním dechem a rozhodil odevzdaně rukama. "Bavím vás, co? Hrozná legrace." Dodal co možná nejvíc sarkasticky

*omlouvám se za počeštění. Nesnáším to, ale má to tady víc Connor vibes XD

Nemělo smysl si cokoliv nalhávat… Ještě stále se ho držel šok a zhrzení evokované náhlou zradou ze strany pana policisty. Nicholas sice nebyl ten typ člověka, co by druhým něco dlouho zazlíval (stávalo se to jenom velice výjimečně… převážně když šlo o jeho zpropadenou sestru) ale tohle byla věc, jakou zkrátka nebyl schopný jen tak překousnout. Absolutně ho to zlomilo! Jak mohl odmítnout nádherně barevnou, čerstvě upečenou a dokonce i legálně koupenou koblihu a potom si jen tak vzít ukradenou makronku? Zrovna makronku?!
Pochopitelně se ani nesnažil skrývat svůj šok a vnitřní bolest, takže si pana strážníka prohlížel velice kritickým pohledem, s kterým opravdu neutichal. Cítil se vlastně částečně poníženě, když nad tím tak uvažoval. Jistě, mohl si za to sám, protože pospíchal a měl zatracenou smůlu, že mu osud do cesty přivál zrovna extrémně popudlivého poldu s chutí někomu napařit takovou pokutu, že z toho zčerná… Ale on se jenom snažil být přátelský. Connor to evidentně viděl jinak, což Nicholase mátlo a uráželo, ale nakonec si vyskakovat prostě nemohl, když už byl tak „ochotný“ (a ano, přesně takhle by to sám Nick řekl - pěkně s uvozovkami!) a slevil mu na pokutě. Taky mohl skončit rovnou na stanici a v želízkách, to by se potom musel doprošovat Melisse o pomoc… A jestli něco v ten den skutečně nepotřeboval, pak to byla škodolibost jeho sestry.

I přes to, že se vlastně nacházel v celkem pitomé situaci si ale nedokázal pomoct, jednoduše se musel vykrást ven z auta. Jen takhle si mohl pěkně zblízka prohlédnout tu bizarní situaci, v jaké se pro změnu ocitl jeho (ne)oblíbený policista. Krádež sušenek z vyhlášené cukrárny… Koho by mohla napadnout taková hloupost? Nicholas napůl očekával nějaké děti, ale když zavadil pohledem o jakousi dívku a vysokého chlapíka, mohl tenhle odhad pěkně zmuchlat a vyhodit do kanálu. Jestli tihle dva byli děti, tak leda po duši… Ale to by byla naopak věc, jakou by částečně chápal. On sám na tom přeci jen nebyl moc odlišně.
Pozoroval tedy dění před sebou, jako správně nechtěný přihlížející. Právě zmíněná zlodějka sušenek se ale obrátila jeho směrem a zcela samovolně ho oslovila, což Nicholase zaskočilo kompletně nepřipraveného. Napůl už byl připravený na to, že se Connor obrátí na patě a jednoduše ho nacpe zpět do auta, aby od něj měl pokoj - ale to přátelské oslovení a ještě ke všemu i nabídka makronky, to absolutně nečekal! A nutno podotknout, že ho ten zvrat velice potěšil, jelikož konečně narazil na někoho, kdo se s ním vcelku ochotně bavil a nemetal po něm blesky pohledem.

„Obávám se, že jsme ještě neměli to potěšení,“ přitakal napůl pobaveně směrem k Leen, jelikož mu celá ta chvíle přišla naprosto k pokukání. Pokud ale šlo o to, jakým způsobem ho slečna oslovila, to bral naprosto smrtelně vážně. Sice se kradmo usmíval, ale byl připravený se jí hezky představit… A pokud myslela svoji nabídku makronky doopravdy, pak by si ji i ochotně převzal!
„Nick, moc mě těší. Makronku bych rád…“ Když řádně odpovídal a hezky se zároveň i představil, sjel přitom po očku směrem ke Connorovi. Nebyl si totiž absolutně jistý, co přesně by se v tu chvíli asi tak mohlo dít z jeho strany. Pořád to byl naštvaný polda s cukrem pod bodem mrazu, že ano. A evidentně Nicholas nebyl jediným zlotřilcem, co si od pana policisty vysloužil nějaké to pokárání a vyhrůžku…
Strážník MacGee se tehdy nechal slyšet, že onu proklatou makronku přijal jen aby Leen umlčel. To Nicholase částečně potěšilo, protože to znamenalo, že jeho kobliha přeci jen nebyla až tak nedostatečná, ale tím muž zákona pochopitelně nekončil. Jeho následný monolog by Nickovo dětinské já nejspíše unudil ke spánku, ale blonďák se vážně neskutečně moc snažil dávat pozor, aby mu to Connor následně nemohl vpálit do obličeje, jako to už udělal. Jasně… Policistu by asi poslouchat měl. I kdyby mu zrovna nevykládal kolik přestupků se dopustil, nepočítal pokutu nebo nevyjmenovával práva.
„Jen abyste věděl, pane, tak tohle je omezování svobody projevu. Chápu, že musíte dávat pozor na dodržování zákonů, ale my tu máme nějaká práva! A jedno z nich je, že můžeme volně mluvit… Třeba i koblihách.“ Šťoural tím do vosího hnízda? Rozhodně. Ani trošičku ho to ale netrápilo, jelikož se po boku těch dvou zlodějíčků cítil tak nějak… Mezi svými. Connor si dal opravdu záležet s tím, aby ho usadil do role chuligána a kriminálníka - Nick se toho tedy pouze chytil, jen hezky po svém. A fakt, že se to policajtovi nejspíš moc líbit nemuselo, ten ho rozhodně netrápil.

Podle všeho dokonce nebyl ani zdaleka jediný, kdo se rozhodl zmíněnému muži zákona krapet zabrnkat na nervy. Leen se totiž při vytažení želízek zničehonic přeměnila do vlkodlačí podoby a zcela provokativně (jako kdyby nestačila už její předchozí poznámka) nastavila packy, jako kdyby doslova vybízela o to, aby jí MacGee nasadil pouta na ně.
Nicholas z toho byl pochopitelně nejdříve extrémně vyvedený z míry, jelikož to nečekal. Jako obyčejný člověk nebyl schopný rozpoznat, kdo přesně v jeho blízkosti se asi tak mohl řadit k některé z ostatních ras, takže to běžně vůbec neřešil. Když se ale přímo před jeho očima ta dívka přeměnila, byl víceméně nucen si připomenout realitu, v níž se nacházel: tudíž fakt, že ne všichni byli jako on. Obyčejní lidé.
Ke svému štěstí rozhodně vůči odlišným rasám nedržel žádné předsudky, takže s tím problém neměl, vlastně ho to ani neděsilo. Spíše pobavilo. To se ale nedalo říct o Connorovi, který působil dojmem, že asi každou chvíli všechny tři skope do kuličky a vhodí do kufru policejního auta, aby je konečně odvezl do basy a měl od nich pokoj.
Ještě než se ale dostal k jakékoliv reakci, z nemilého strážníka vypadly hned dvě perličky navíc: tudíž fakt, že i on sám byl vlkodlak! Tohle Nicholase překvapilo dvojnásob, takže když se Connor dostal k té části, kdy odhalil toho druhého tlemícího se čahouna jako démona, tak už přitom ani nemrkl. Byl tam mezi nimi vůbec někdo… No… Obyčejný? K čertu! Měl se držet svých koblih a prostě ujet, nezastavovat při prvním bliknutí majáčku. Kolik starostí by si tím ušetřil?
„Oh ano, do toho, strážníku. Přeměňte se a dejte si vlčí zápasy, to bude psina. Psina! Chápete to? PSINA!“ Pateticky se rozesmál nad svým vlastním špatným vtipem, než po Connorovi blýskl širokým úsměvem. Bavilo ho to popichování? Stoprocentně. A fakt, že to nebohého policistu evidentně štvalo až k nepříčetnosti to jenom umocňoval, kterak to bylo z Nickovy strany velice nemilé. Holt měl přijmout tu koblihu… Osudová chyba.