Kavárna Hidden Heaven

Známá pro svoje pohodové a téměř až domácké prostředí, kavárna Hidden Heaven je bezpečným útočištěm pro všechny milovníky kávy a relaxace. Zatímco většina podniků ve městě se pokouší udržet krok s vysoce nastavenou laťkou a díky tomu se jejich zařízení většinou nese v duchu luxusu a elegance, Hidden Heaven v tomhle ohledu jde přímo proti proudu. Díky svým pohodlným a měkkým křeslům a několika pohovkám doopravdy vzbuzuje spíše dojem vlastního obývacího pokoje, než nějakého exkluzivního salonku - a i tamní personál k zákazníkům přistupuje více přátelsky a osobitě, než s odměřenou profesionalitou a maskou jako většina ostatních.

K autu dorazila úplně vytočená. Poslední rodinná schůzka dopadla přesně dle očekávání - tudíž absolutní katastrofou. Melissa by si na to po všech letech už nejspíše měla zvyknout, ale i přesto jí to pokaždé neskutečně rozházelo nervy… Nejspíš i proto se během toho zpropadeného oběda jednoduše vrhla přes stůl a jala se na oplátku pocuchat fasádu jednomu z idiotů, co si její otec přitáhl. Dle všeho to byl nějaký společník, jen čert (nebo právě její otec, rozdíly byly minimální) věděl, co přesně byl zač, ale blondýnce stačilo pár nanejvýše odporných narážek, aby vyskočila jako čertík z krabičky. Opravdu se snažila vůči mužům nebýt předpojatá, ale kdykoliv se ocitla v jejich společnosti, měla chuť automaticky tasit drápy a vrčet. Nikdy ji mezi sebe nepřijali jako rovnou - a to Mel vytáčelo k nepříčetnosti. Na rozdíl od svého sladkého bratříčka se reálně angažovala v rámci chodu rodinného podniku, snažila se. Ale i přesto s ní bylo jednáno jako kdyby byla spíše prostředek k vyjednávání, než opravdový účastník… Což ostatně vedlo k noži na steaky vraženého do stehna již zmíněného démona, který měl zatracené štěstí, že nemířila jinam.
Proto také nasedla a automaticky praštila jednou rukou do volantu, neschopná zastavit ten spalující vztek, co se jí šířil žilami jako tekutý oheň. Zpět se vracet nehodlala, pochopitelně. Kdyby to udělala, musela by nejspíš vytáhnout podstatně těžší kalibr a ještě u toho někde sebrat flašku… Nemluvě o tom, že by se od ní jistě dožadovala omluva a „kompenzace“ za nevhodné chování. K čertu s nimi.
Rozhodnutí bylo tedy naprosto jednoduché: potřebovala si někde zchladit hlavu. Otočila tedy klíčky v zapalování, připravená vyrazit z parkoviště jako namydlený blesk - sotva ale vycouvala a otočila se, objevil se jí před autem nějaký mladý floutek, kterého její otec obvykle posílal vyřizovat vzkazy. Okamžitě zabrzdila, než významně pozvedla obočí, krčíc ramena.

„Co k čertu chceš? Uhni, nebo ti přejedu nohy.“ Procedila mezi zuby, tvrdě svírajíc volant rukama. Mladík, co musel být zhruba o pár let mladší než ona, tiše polkl a začal mekotat něco o tom, jak ho pan Devon vyslal aby jí promluvil do duše a následně přivedl nazpět. Melissa se v reakci na ta slova jen kysele poušklíbla, než o kousek popojela, zastavujíc se opravdu těsně od něj.
„Můžeš mu vyřídit, ať si leda tak nasere. A teď mi jdi z cesty, nebo z tebe bude placka. A věř mi zlato, že se postarám o to, abys byl vyválený jako těsto. Takže laskavě uhni - budu počítat do pěti. Jedna…“ Novopečený démon tiše polkl, než se jí opřel rukama o kapotu a spustil salvu dalších blbostí. Tři… Mel si hluboce povzdychla, než se obrátila dozadu a kousek ucouvla, věnujíc hochovi před sebou vzdušný polibek - následovaný prudkým rozjezdem. Pět, šmejde.
Absolutně ji netankovalo, když ho slyšela zařvat. Dokonce ani ten nepříjemný zvuk praskání s ní nehnul… Soustředila se jen na zvuk motoru a rádio, které si zapnula pro uvolnění. Proč taky? Nemohl si stěžovat, že ho nevarovala. Jeho pitomost, že neposlechl. Kdyby tak učinil, možná by jeho krev neskončila nalepená na její gumy a on neřval jako pavián. Hlavu mu vynechala, což možná byla chyba. Tak jako tak, jeho utrpení nebylo její starostí, takže jakmile mu urovnala kosti v těle a mírně ho uhladila koly od auta, jednoduše odjela pryč, ponechávajíc ho svému osudu.

Vzhledem k celkovému rozladění chvíli jen tak bezcílně jezdila po městě, užívajíc si vítr ve vlasech a kompletní absenci jakéhokoliv peskování. Sice jí bylo jasné, že za události spojené s tím nešťastným setkáním ještě dostane solidní čočku, ale… V danou chvíli ji to opravdu netrápilo. To, co udělala, nebylo ani zdaleka to nejhorší, co kdy provedla - a v porovnání s Devonem by se mohla slavnostně zahrabat. Jeho chyba, že ji tak moc chtěl přetvořit k obrazu svému. Čím více tlaku na ni vyvíjel, tím více si byli podobní: a Melissa to sice nenáviděla, ale zároveň byla schopná tuhle špinavost využít ke svému prospěchu. Aby se ubránila.
Svoji krasojízdu nakonec zapíchla až ve čtvrti Acedia, konkrétně pak u kavárny Hidden Heaven. Plánovala se tam alespoň na pár hodin zašít, požít nadměrné množství kofeinu a možná zavolat bratrovi, aby zjistila, jestli jeho den vypadal hůř jak ten její.* Ještě než vkročila dovnitř si tedy urovnala pastelově modré šaty, co jí sahaly maličko nad kolena a vyzvedla si z auta džínovou bundu, kterou si přehodila přes ramena. Upravit si musela i blonďaté vlasy, co se díky otevřenému oknu při jízdě jaksi rozcuchaly - jakmile ale skončila se svým upravováním, protože rozhodně nezastávala názor, že na vzhledu nezáleží, otevřela dveře a usadila se k nejzapadlejšímu stolku, pohodlně okupujíc šedou pohovku.





* Spoiler alert: Paradoxně ne, sice ho už stihli zatknout a byl milionkrát setřený nasraným policajtem, ale náramně se baví!

Kdyby bylo pouze na Camille, podepsala by se za to, že ten den působil příjemně. Venku nezuřila bouře, nenastaly téměř žádné potíže a všechno šlapalo jako dobře nařízené hodinky. Ke štěstí jí stačilo málo. Nepotřebovala nebe bez mráčků nebo výhru v loterii, aby se jí dostalo pocitu štěstí. Stačilo jí uvědomění, že je venku docela hezky.
Ovšem slovo mladé čarodějky nepatřilo k těm, na kterých by v tu chvíli záleželo. Minimálně co se oblasti p a venkovního prostředí týkalo. Její názor v tomto ohledu opravdu nebyl podstatný, pokud se nejednalo o okruh jejích přátel. I ty si ovšem všimli, že Cam mívá svoje chvilky, kdy, dle jejich slov, rozebírá všední věci možná až příliš dopodrobna.
Nepodstoupila kurz pro mladé ekology a ani se ve škole nezaměřila na meteroologii. Dokonce neměla ani potřebné vystupování jako moderátorka, která se obvykle objevila ve zprávách, aby celé město informovala o mnohdy naprosto mylné předpovědi. Někdy se jí to zdálo úsměvné, neboť měla za to, že právě v takových povoláních vám každý odpustí, pokud se stále dopouštíte chyb a nepravd.
S nepravdami měla tmavovláska zkušeností na druhou stranu víc než dost. Zabývala se jimi každý den, vytvářela je a proplétala. Díky nim žila. Byla expertkou na všemožná zákoutí lidské mysli, ačkoli nikdy nestudovala psychologii. A taky uměla dělat dobré kafe. Mohla by o kafi vyprávět minuty, pokud ne samotné hodiny dokola a dokola. Pokud chtěl někdo poradit s výběrem kvalitní kávy, vždy se na ni mohl obrátit.
To byla její kvalifikace. Tak jí spoustu obyčejných lidí znalo. Jako dívku, která jim s drobným úsměvem přinášela ke stolu jeden hrnek kávy za druhým, někdy následovaný i sladkým dortíkem.
Musela uznat, že měla ty chvíle ráda. Perfektně zapadala mezi ostatní. Jako nevýrazná myška. Jen jedna z davu. V Hidden Haevenu se nemusela ohlížet na to, aby nikomu náhodou nenapravitelně nepocuchala vnímání. Její největší zodpovědnost byla ta, aby náhodou nevylila kávu nebo nepopletla objednávku.
Kavárna pro ni představovala druhý domov ve kterém se cítila bezpečněji, než kdekoli jinde. To i v její hlavě znělo poměrně ironicky už jen kvůli tomu, že to ona měla být ta, která se postará o bezpečí ostatních. To ona měla dávat pozor na odpadlíky a místo toho se cítila nejlépe tady.
Tok jejích myšlenek byl přerušen ženou, která vešla do podniku. A buďme upřímní, zrovna přátelsky na dívku nepůsobila. Tento dojem se ještě prohloubil, když ona Camille pohlédla z okna k autu, ve kterém neznámá přijela. Nebo spíše v ten moment, kdy uviděla pneumatiky onoho luxusního vozidla.
Instinktivně nakrčila nos, zakládajíc si ruce na hrudi. Přesto i tak vzala nápojové menu a s automatickým drobným úsměvem zamířila ke stolu, ke kterému se dáma usadila.

Ještě předtím, než se objevila u démončina stolu, rozhlédla se kolem kavárny a v duchu si rychle spočítala zákazníky uvnitř podniku. Šestnáct. To zvládnu.A i když věděla, že by svojí magii neměla úplně používat mimo nutné případy, nemohla si pomoct. Šlo přeci o reputaci Heavenu a jako správná zaměstnankyně měla udělat všechno co bylo v jejích silách, aby zachovala její dobrou pověst. Jen maličká úprava. Nikdo si toho určitě nevšimne.
A na první pohled to vypadalo, že měla pravdu. Nevypadalo to, že by si někdo všimnul jak jí na zlomek sekundy zazářily tmavé duhovky nebo že předtím kola zašpiněná od zaschlé krve představovala čistotu samu. Ta drobná iluze se přelila přes všechny- tedy téměř. Zrakové vnímání neznámé blondýnky zanechala nedotčené. Pro tu měla trochu jiný plán.
,,Zdravím, zeptala bych se co si dáte, ale předpokládám že máte na práci spoustu jiných věcí. Mimo jiné i uklidit tu šmouhu, co vaše auto zanechalo před kavárnou. Takže vás požádám, aby jste se o tuto vámi způsobenou nepříjemnost postarala. Támhle je mop.” Ukázala směrem ke stěně za pultem, kde mop skutečně čekal na prvního člověka, který ho použije. A ačkoli jako slušně vychovaná slečna použila slovo žádat, její výraz napovídal o něčem jiném. Sdělovala jí to jako holý fakt. Tak jako decentně! ,,Mezitím vám můžu udělat třeba dýňové Cappuccino. Bude tu na vás čekat až to doděláte.”

Plánovala si zchladit nervy šálkem dobré kávy, ale zdálo se, že její naprosto mizerný den místo toho nabral ještě bizarnější pokračování. Sotva se usadila na volné místečko a začala se v duchu probírat tou širokou paletou možností (protože na rozdíl od svého bratra nebyla omezená jen na jeden nápoj!) z toho sladkého přemýšlení ji okamžitě vytrhl hlas jakési mladé ženy. Ta dle všeho v kavárně pracovala… Jinak by se určitě tak pohotově neobjevila u jejího stolu, natož aby ji odkazovala směrem k nějakému zatuchlému mopu!
Melissa s notnou dávkou nespokojenosti poklepala nalakovanými nehty o desku stolu, než nakrčila nos a podepřela si rukou hlavu. Upřeně přitom pozorovala Camille stojící kousek od ní, reálně uvažujíc nad tím, co si s tím hloupým oznámením počít. Měla vážně sebrat mop a jít vytírat nějakou zatracenou šmouhu venku na parkovišti? To doopravdy? Teoreticky by se mohla vytasit s nechvalně známou hláškou „víte vy vůbec kdo já jsem“ ale taková věc jí přišla natolik ohraná a patetická, že se tomu jednoduše vyhnula. Takhle nízko by vážně klesnout nechtěla… Ačkoliv vize toho, že by měla vzít do ruky mop a čistit asfalt před kavárnou tedy nevypadala o moc lépe, co si budeme.
I proto se nakonec rozhodla využít značně mírnější přístup. Přeci jen měla tu čest s pěknou slečnou - byla by naprosto mimo smysly, kdyby se tuhle šlamastiku nepokusila spravit širokým a vskutku zářivým úsměvem, když už tak často a dobře fungoval. Pochopitelně neměla úspěch zaručený, ale to jí rozhodně nijak nebránilo v tom, aby se o to alespoň pokusila!

„Mám podstatně lepší nápad. Co kdybyste byla tak laskavá a donesla mi to úžasné dýňové cappuccino a ta šmouha se mezitím třeba kouzelně vsákne a zmizí,“ odvětila mírně sladkým hlasem, zatímco se na Camille culila jako měsíček na hnoji. Bylo to od ní povrchní? Stoprocentně. Ale vadilo jí to? Ani omylem. Ona na žádný ošklivý mop sahat nehodlala, však takové věci se jí zkrátka vyhýbaly stejně velikým obloukem jako Nicholasovi zelená na semaforu.* Rozhodně by se o ní tedy dalo říct, že byla maličkato, ale opravdu jen maličko rozmazlená… Tomu se ale úplně vyhnout nedalo, když nikdy nezažila situaci, kdyby něco reálně musela udělat osobně čistě z důvodu, že musela: pokud se tedy nepočítalo vyjednávání v rámci obchodu, samozřejmě. Ale to Melissa tedy příliš neuznávala.
Čím déle se na krásnou obsluhu usmívala (a že se usmívala přinejmenším dvě minuty v kuse, až jí z toho začaly bolet koutky), tím více jí bylo jasné, že onoho moc vytouženého ústupu zkrátka nedocílí. Ať už jednala s kýmkoliv, evidentně narazila na svůj match - obě dvě dívky byly paličaté až to bolelo, ale Mel se nacházela ve značné nevýhodě, protože… No, Camille měla pochopitelně pravdu. Bylo to její auto, její pneumatiky, co zadělalo ten binec. A i když by se sice ochotně hádala, že ta krev jako taková jí nepatřila (ano, takový typ člověka Melissa byla) a daný člověk jí pod kola skočil samovolně, takže by ho možná měla zavolat ať si to uklidí sám, až se vrátí z nemocnice nebo kam ho nakonec odvezli, to by asi úplně nevyšlo.
Zůstala proto ještě chvíli sedět a upřeně pozorovala servírku před sebou, než otráveně protočila oči a odfrkla si, zvedajíc se ze sedačky. Nechtělo se jí do toho, vážně hrozně moc! I proto vysekla gesto jakože jde pro mop a se značnou nechutí ho vzala do ruky, než s ním vyšla ven a třískla za sebou dveřmi. Vytírat krev. Na parkovišti. Před kavárnou. Kam se to sakra dostala?
Když dorazila ke svému autu, aby začala tam, kde skvrna končila… Znechuceně objala prsty násadu od mopu a pohnula, než tu proklatou věc upustila a frustrovaně do chumlu mopu drknula špičkou svých bot. Ty se pochopitelně okamžitě ušpinily, takže Melissa frustrovaně rozhodila rukama, než se místo jakékoliv reálné snahy usadila na kapotu svého auta a vzdorovitě si založila ruce na hrudi, hledíc skrze výlohu dovnitř. Ta slečna už by jí raději měla vařit to nejlepší dýňové cappuccino pod měsícem, protože byla vážně zatraceně moc rozmrzelá…

Na zaparkovaném autě seděla dobrých deset minut, absolutně neochotná vzít tu špinavou věc znovu do ruky a reálně odklidit nepořádek, co natropila. Užuž se mínila vzdát, mop jednoduše přelomit o koleno a dramaticky hodit přes celé parkoviště, když těsně vedle ní zaparkovalo další auto… A vylezl z něj jakýsi chlapík. Melissa okamžitě zbystřila a seskočila z kapoty, než si urovnala vlasy a vykročila jeho směrem, nasazujíc ten nejvíc okouzlující úsměv, jaký v dané chvíli dokázala předvést. Ne, rozhodně se nemínila vzdávat.
„Ahojky,“ pozdravila, než naklonila hlavu na stranu. Soustředila přitom veškerou energii v sobě na to, aby si ho v mysli omotala kolem prstu… Což k jejímu štěstí nebylo nijak těžké, protože šlo o slabounkého člověka. Možná by ani nemusela používat démonické dovednosti, třeba by stačilo jen hezky poprosit? To ale pochopitelně riskovat nehodlala, proč taky? Chtěla to mít opravdu z krku, ne se tím muset zabývat ještě další půl hodiny. (a to i navzdory faktu, že půl hodiny se s tím mopem a skvrnou nepotýkala, prostě měla sklony k dramatizování)
„Myslíš, že bys pro mě mohl něco udělat? Hm?“ Broukla sladce, zatímco ho nespouštěla z očí. Brunet jí pohled fascinovaně oplácel, než kompletně nepřítomně pokývl hlavou. Na to Melissa zareagovala prostým gestem: jemně ho objala kolem ramen a obrátila směrem k mopu, který zvedla ze země a ochotně mu ho podala, načež ho posunula ke skvrně a zacvrlikala instrukce. Tudíž, že měl onu krvavou skvrnu jednoduše vytřít a pak jít po svých.
Sotva se muž chopil svého úkolu - a že vypadal, jako kdyby to dělal s radostí, jaká iniciativa! - Mel se jednoduše odebrala zpět do kavárny, vítězoslavný úsměv zářící na tváři jako měsíc v plném úplňku. Ještě aby ne. Dosáhla svého, aniž by musela reálně hnout prstem… Tak to mělo být. Jediné co jí chybělo k absolutní spokojenosti bylo slíbené dýňové cappuccino, takže se hezky usadila zpět na svoje místo a opět poklepala nehty o stůl, vyčkávajíc na svůj šálek. Očima přitom pochopitelně vyhlížela dívku z předtím… Zvědavá, jestli jí kávu donese znovu ona.


* Ano, vyprovodím se sama

Camille měla s problematickými zákazníky tolik zkušeností, že by jimi zvládla popsat všechny stránky kdejakého románu a to i před to, že bylo Hidden Heaven poměrně klidným místem. Minimálně klidnějším, než valná většina města.
Kavárna byla jejím malým kouskem ráje stejně jak už vypovídal její název. Ale jak by jí pravděpodobně přikývali křesťané, i v samotném srdci pomyslného ráje čekal had, představujíc výzvu či vidinu nebezpečí. V případě mladé čarodějky dostala místo hada s ovocem panovačnou démonku s krvavými pneumatikami. Ale Ďábel měl mnoho podob, však? Klidně mohl vypadat jako svůdná blondýnka se sebevědomým úsměvem na rtech. Bylo by jí zajisté lehké podlehnout.
Možná že kdyby se potkaly na jiném místě, dopadlo by jejich střetnutí docela jinak. Pokud by k tomu cizinka svolila, Cam by jí pozvala na drink nebo do kina, jen co by zjistila co zní jejím uším lépe. Skládala by jí drobné komplimenty a nacházela by důvody, proč s ní zůstat déle.
Jenže démonka nebyla jen pouhou dechberoucí cizinkou a místo jejich setkání rozhodně nebylo neutrální.
Zkrátka a jednoduše tmavovláska nestrpěla v kavárně žádné nekalosti. Ať už ti, jenž je způsobili, měli sebepronikavější pohled. A vůbec, co by to byla Cammile za servírku, kdyby se nestarala o čistotu a blaho svým zákazníků? Rozhodně docela špatná.
I přes to si udržovala na tváři klidný a dokonce i poměrně milý výraz. ,,Jsem potěšena, že sdílíme názor na to cappuccino. Také myslím, že je jeho chuť přímo úžasná. Na tuto fázi roku také tématická, řekla bych. Na čem už se neshodneme jsou otázky morálky a čistoty. A vzhledem k tomu, že jste zde pouhým zákazníkem vás musím upozornit na tu nedokonalost.” Odpověděla monotónním hlasem.

K její radosti se žena opravdu zvedla a šla si po sobě ten nepořádek uklidit. Na moment doufala, že se na ní skutečně usmálo to štěstí. Ospale poklidný výraz jí zmizel, nahrazujíc se lehce zamračeným, když si uvědomila že Melissa rozhodně nehodlá svůj úkol splnit poctivě. Místo toho se jí dostalo pohledu na nebohého a pravděpodobně okouzleného muže, který se pustil do vytírání jakoby se ani nechumelilo. Camille tiše doufala, že po vytření skvrny to kouzlo, které na něj Melissa uvrhla, zmizí. Pokud by nezmizelo, hodlala si ho tmavovláska najít a pokusit se jej zlomit. Přeci jen to také patřilo do její práce.
Celou dobu co připravovala objednanou dýňovou kávu přemítala, co udělat. Nechtěla to nechat jen tak!
No, měla štěstí, že jí do vínku byla přidána nemalá špetka vynalézavosti a tak, když nesla již hotovou objednávku zpět k blondýnce, na rtech jí opět hrál mírně škodolibý úsměv.

,,Vaše cappuccino, madam.” Položila ho i s táckem na stůl před ní, načež se sklonila, předstírajíc že z tváře blondýnky sundává řasu. Neptala se na povolení, pochybovala že by jí Melissa s klidem dovolila na ní také jedno kouzlo uvrhnout. Stačilo jí se pouze přiblížit k jejím nádherným očím a jeden letmý dotek. A hej, Rudá skrvna byla na světě!
I když Cam pochybovala, že si cizinka rozdílu ani nevšimla, věděla že i tak bude jen otázkou času, než si všimne té malé červené skvrny téměř z dohledu zorného pole. Postarala se o to, aby démonku doprovázela kamkoli půjde a jednoduše řečeno jí trošku znepříjemnila život. ,,Přeji dobrou chuť.”

Věci nikdy nemohly být prosté a nekomplikované. Žádné rodinné setkání se neobešlo bez špetky vzteku, každý krok byl provázený nějakými potížemi… A ženy měly tendence Melissu absolutně ruinovat. Copak si nezasloužila alespoň jeden klidný den, kde by měla možnost si užít svůj klid a třeba něco hezkého? Ne? Sice věděla, že přinejmenším ve třetím bodě netrpěla ani zdaleka sama (už jen z poslouchání svého bratra jí bylo jasné, že na tom nebyla AŽ tak zle) ale to ji nikterak neuklidňovalo. Chtěla něco víc, něco lepšího. Ale nějak se to zkrátka nedařilo.
I proto ostatně zamířila do kavárny Hidden Heaven, v naivní víře, že se tam maličko uklidní. Nabere zpět rozvážnost a vyrovnanost, aby se nenacházela v pokušení reálně bodnout prvního blbečka, co by se na ni jen křivě podíval. A hle… Nehledě na to, že to ze začátku působilo vskutku nadějně, dopadlo to přesně naopak. Dobrá, možná měla přeci jen to auto nějak… Očistit. Ale proč by se měla zajímat o takovou banalitu jako byla špetka krve na pneumatikách? Copak obyvatelé toho zpropadeného města nebyli na podobné věci už dávno zvyklí? Pf. To tak, zbytečná práce navíc.

Jenže… Ono to úplně nefungovalo, jak by chtěla, pochopitelně. Když se tak dívala na servírku a snažila se být co možná nejvíc okouzlující a nevinná, aby jí ten drobný prohřešek vyšel a ona se nemusela zbytečně zaobírat nějakou pitomostí a jen si užila dobrou kávu, krapet selhala. Jistě, teoreticky by mohla použít svoje schopnosti a prostě ji přesvědčit, ale… To by nefungovalo. Nemusela být žádný génius, aby postřehla ten závan magie, co se kolem přitažlivé mladé ženy šířil. Kdyby tohle zkusila, nejspíš by se to v důsledku obrátilo proti ní, což vážně nechtěla. A tak se modlila, byť značně naivně.
„To nepochybně, takové věci se nedá odolat, však?“ Odpověděla relativně nevinným hlasem, ačkoliv její myšlenky by se tak rozhodně označit nedaly. „Otázky morálky a čistoty? Nemáte tu od toho nějaké lidi, třeba? Já nevím… Personál?“ Pozvedla mírně jedno obočí, jelikož se ani omylem nehodlala vzdávat. Uklízet nějakou pitomou skvrnu na blbém parkovišti? To určitě.
Ta hezká čarodějka si ale trvala na svém… Což Melissu pochopitelně uvrhlo do značně nepříjemné situace. Z té následně vybruslila za pomoci jakéhosi muže, co zaparkoval těsně vedle ní a nechal se snadno ovlivnit - což jí zachránilo kůži. Víc si s ním nezahrávala, prostě ho jen přiměla uklidit ten nepořádek a následně se vydala zpět do kavárny, aby si mohla užít to výborné cappuccino.

Tím ale celá bizarní situace pochopitelně nekončila. Čarodějka jí sice kávu donesla, ale byla až příliš klidná. Podezřele klidná… A Melissa ji tedy upřeně pozorovala, vyčkávajíc nějaký ten protiútok (třeba by ji mohla majznout tím mopem, kdo ví?) ale k ničemu takovému nedošlo, překvapivě. Místo toho se k ní Camille nečekaně přiblížila, což Mel absolutně vyvedlo z míry a nevěděla jak reagovat, takže se nebránila… Konec konců to působilo nevinně. Ale nebylo.
„Mm… Tak díky,“ zamumlala krapet vykolejeně, než se chopila šálku s cappuccinem. Když čarodějka zmizela, jelikož měla určitě podstatně důležitější věci na práci než sledovat jednu rozmarnou démonku… Sotva Melissa upřela oči na jemnou pěnu na hladině kávy, všimla si něčeho neobvyklého. Tudíž červené skvrny, co tam rozhodně neměla co dělat. Zmateně přivřela oči a usrkla si s myšlenkou, že se jí to jen zdálo… Ale sotva pěna zmizela, skvrna se i nadále vyjímala na cappuccinu jako kdyby tam odjakživa patřila. V ten moment Mel zaskřípala zuby a vrhla pohled po Camille se záměrem jí dát najevo, že si toho všimla a neprojde jí to. Jenže… I tam viděla tu zpropadenou skvrnu!
Tehdy jí konečně došlo, že to nebyla žádná náhoda, ale nejspíš kouzlo. Pěkně otravné kouzlo! A tak nechala šálek cappuccina být a vydala se rovnou za servírkou, aby si ji odchytila a nějak tu zpropadenou situaci vyřešila. Nemohla to přeci nechat být.
„Máte chvíli, prosím?“ Odvětila se pěkně sladkým úsměvem na rtech, než poklepala nalakovanými nehty o desku baru. „Myslím, že je tu něco, o čem bychom si měly promluvit. S tím cappuccinem je něco v nepořádku.“

Jejich prapodivné setkání jí rozhodně utvrdilo v tom, že ani stejná preference kávy některé fakty nepřebije. Například i když obě dvě ženy měli rády stejné cappuccino, nedonutilo to Camille odpustit Melisse její pneumatikové parkovací hříchy.
To samé by vlastně platilo i s jakoukoli jinou příchutí - tmavovláska je ve výsledku milovala úplně všechny. Co se jejího zbožňovaného kafe týkalo, její láska neměla žádné hranice. Jinými slovy – nebyla zrovna vybíravá.
Ovšem v dokonalé chuti byla nekompromisní a to samé se týkalo i jejích standardů a zásad. A mezi ty se počítala i snaha udržet kavárnu v co nejpoklidnějším a nejlepším stavu pro co nejlepší požitek zákazníků. Pokud se tedy zrovna nejednalo o problémové a nepořádné zákazníky, kteří nepatřili mezi příslušníky lidské rasy.
I kdyby z blondýnky netáhl povědomý závan magie, stačilo se podívat na její chování. Málokterý člověk by jinému ublížil takovým barbarským způsobem a poté to šel ještě zapít do kavárny.
Nehledě na to, že tento druh...škod se Cam příčil. Chápala že škody byly někdy nutností, ale v případě mladě vypadající démonky o nutnosti dost pochybovala. Když se ke škodám uchylovala Camille, většinou ani nebyly vidět. A ona sama netušila co se dalo považovat za horší. Ale rozhodně věděla jaký způsob nezanechal tolik nepořádku.
Ačkoli si stále udržovala téměř ospale klidný výraz, na moment jí koutky zacukaly nahoru. ,,To vskutku nedá.” Odsouhlasila, ale bylo to nejspíše to jediné na co měly s démonkou podobný názor. ,,Personál? Ale samozřejmě. Ovšem parkoviště už nepatří mezi prostory kavárny a tím pádem se jejich údržba nezapočítává do povinností personálu. Čisté okolí ale pomáhá zákazníkům cítit se klidněji. Rozhodně klidněji, než kdyby tu všem na očích ležela šmouha od krve. Proto si cením toho, že jste natolik zodpovědná, aby jste ji po sobě uklidila.” Možná zněla jako nějaká perfekcionistka či lehce šílená ekologička, ale to jí nijak netrápilo. Naopak byla hrdá na to, že i v tom zpropadeném městě má něco, o co se může postarat a vložit si tak do hlavy další kousek pomyslné normálnosti.

Nakonec to ale pro Cam a parkoviště vypadalo docela růžově! Šmouha od krve se vyčistila a čarodějka dokonce zvládla seslat i jedno drobnější kouzlo bez povšimnutí. Alespoň to si tedy myslela do té doby, než k ní Melissa nakvašeně nakráčela.
Tmavovláska se musela držet, aby se na celé kolo nerozesmála. Výraz té chuděry při trpkém uvědomění byl zkrátka docela zábavný. Na druhou stanu nemohla neuznat, že si to démonka uvědomila poměrně rychle. A to si Cam myslela, že je na vidění červené zvyklá.
Ať už to bylo jakkoli, Camille nasadila ten nejnevinnější úsměv jakého byla schopná, věnujíc ho samotné Melisse. ,,Něco v nepořádku? Mohu vám udělat nové, pokud si to budete přát, madam.” Rozhodla se neznámou ještě chvíli poškádlit. Přeci jen jí o konce směny ještě nějaký ten čas zbýval.

Nemělo smysl si cokoliv sprostě nalhávat: Melissa neměla sebemenší ponětí jaké to bylo, pracovat někde. Nebo jako člověk spatřit krvavou šmouhu na parkovišti. Prostě řečeno, narodila se jako démonka… A ještě ke všemu nechutně bohatá. To, společně s mnoha dalšími faktory, z ní učinilo člověka, jakým v současnosti byla. Tudíž nekompromisní, trochu sebestřednou a lhostejnou mrchu. Ostatně - jak jinak, že? Měla v krvi geny démona, pravděpodobnost že se z ní vyklube normální člověk s morálními zásadami a vychováním byla… Prakticky neexistující.
I proto na ten mop a skvrnu odmítala sahat osobně, když k tomu mohla využít někoho jiného. Byla zvyklá, že lidi dělali přesně to, co ona chtěla - že nemusela ani hnout prstem, stačilo jen dostatečně chtít a přesvědčit svoje okolí. Přesně to také udělala, jelikož by ji neskutečně ponížilo a rozčílilo, kdyby musela něco vytírat na zpropadeném parkovišti před kavárnou… Sice nebyla žádná Karen, ale i přesto disponovala určitými povahovými rysy, co by takové osobnosti seděly.
Považovala tedy za osobní vítězství, že se jí povedlo před trestem uniknout. Jenže… Ono se to úplně nevydařilo, jak chtěla. Koho by napadlo, že v kavárně narazí na zpropadenou čarodějku? A ještě ke všemu nejen hezkou, ale především záludnou! Na jednu stranu musela vážně ocenit to, jakým způsobem se Camille vypořádala s celou tou nešťastnou situací… Především ale faktem, že se ji Melissa vlastně pokusila obejít.

„Myslím, že víte o čem mluvím,“ odpověděla s kradmým úsměvem na rtech, který skrýval neobyčejnou kombinaci obdivu a naštvání. Jistě, pěkně ji rozhněvalo to, že na ni ta malá čarodějka evidentně cosi uvalila, ALE… Nebylo to svým způsobem obdivuhodné? Stát se to někomu jinému, přišlo by jí to vtipné, ale sama sobě se pochopitelně smát nehodlala. I přesto musela částečně obdivovat pohotovost, s jakou to ta čarodějka provedla.
„Něco mi říká, že to cappuccino obsahuje vskutku neobvyklou ingredienci… Někdo by dokonce mohl říct, že je to kouzlo.“ Dodala nakonec, než pomaličku přivřela oči a naklonila hlavu na stranu, prohlížejíc si čarovnou baristku od hlavy až k patě. Tak hezká! Ale zároveň pěkně zákeřná. To se Mel líbilo, ale odmítala si to v danou chvíli přiznat. Přeci jen, uznala by tím jistou dávku masochismu - a to neznělo pěkně.
„Takže… Pokud byste byla tak laskavá a napravila to, byla bych vám neskonale vděčná, slečno…“ Zakončila svoji žádost. Veliké zdůraznění by mělo jít na slovo žádost, protože se na ni nesnažila žádným způsobem využívat schopnosti - což by teoreticky zkusit mohla, ale… Ne, ona nechtěla. Ten projev možná zněl krapet provokativně, ale to byla nedílná součást Melissiny osobnosti. Pro mnohé evokovala dojem výhružnosti, ačkoliv to tak po drtivou většinu času nemyslela, což byl i tenhle případ. Nevěděla jak si to Camille přebere, ale v její hlavě to bylo zamýšleno… Pouze jako prosba. A možný náznak toho, že se vzdává.

Camille rozhodně věděla o čem ta půvabná démonka mluvila, také si na tom dala docela záležet. Sice jí poněkud překvapilo, že se po ní Melissa neohnala už předtím, když se čarodějka dotkla její tváře. Nejspíše to brala jako lichotivé gesto. Nad tou myšlenkou se tmavovláska musela pousmát.
Cam se vždy snažila chovat k čestným zákazníkům mile, ale na tak osobní úroveň se nikdy nesnižovala. Přišlo jí to neprofesionální, zvlášť po jejich malém incidentu s mopem a nebohým očarovaným mužem.
I takové věci dokázaly mladou čarodějku pořádně naštvat. Využívat byť jen na takové maličkosti cilivilní lidi jí přišlo barbarské. Už jen proto, že sami neměli příliš šancí se před magií bránit.
A ačkoli se Cam nepovažovala za nějakou extrémní dobrodějku, stále měla svoji čest a povinnost. Nesměla zapomínat, že i na tom bohy zapomenutém místě stále platil nějaký řád a pravidla. Ta jí sice mnohdy omezovala, ale aby si prosadila své, dokázala sem tam prosmýknout pár kliček.
A navíc, pokud by se chtěla řídit podle samotného kodexu, tak vlastně dělala správnou věc! Hatila škodlivé aktivity jiných magických ras. Ha, takže plusové body pro Cam, prosím!

S nezaujatě poklidným výrazem sledovala démonku jak se snaží poukázat na, jak to sama nazvala, kouzelnou ingredienci. Tmavovláska tiše poslouchala její žádost, načež si rukou podepřela bradu, aby vypadala že nad tím alespoň trošku přemýšlí. Nejspíš to od ní bylo kapku kruté, ale její škodolibá stránka si nemohla pomoct.
,,Už vám rozumím.” Pronesla tiše, stále se však usmívajíc. ,,Můžete si oddechnout, vaše cappuccino je naprosto v pořádku, madam. I tak vám mohu udělat nové, pokud by to bylo vaším přáním.” Vlastně nezáleželo kolik káv by jí udělala a měla za to, že to démonka věděla. Ale kde by byla ta zábava, kdyby jí alespoň ještě trochu nepodusila? Stále se nerozhodla, zda blondýnku od její kletby skutečně odprostí nebo jestli si s ní užije dostatek času ve svém dlouhém životě. Pokud by nenašla jiného čaroděje s iluzivní magií, samozřejmě.
,,Řeknu vám jen jedno, madam. Tady se snažíme o to, abychom každému poskytli to pravé speciálně pro jejich náturu a potřeby. Ať už se jedná o nápoje, atmosféru či jiné věci. Tudíž se domnívám, že i díky tomu bude vaše návštěva tady nezapomenutelná. Dalo by se říct, že jí budete mít stále před očima a zkrátka...od toho za chvíli nebudete moct odtrhnout zrak.” Mírně pokrčila rameny jako kdyby právě neoznámila démonce, že si pravděpodobně užije červené skvrny ještě hodně dlouhou dobu.
,,Mimo to, vzhledem k tomu že s vaší kávou nic v nepořádku není se obávám, že pro vás více nemohu udělat. Jestliže by jste měla z vaší návštěvy negativní celkový dojem, můžete napsat pobouřenou recenzi.”

Ta situace byla naprosto směšná. Pitomá, hloupá. Ale přesto… Částečně jí z toho bylo do smíchu. Proč zrovna ONA musela popudit nesprávnou čarodějku a schytat takový nechtěný dáreček? Jak se toho u všech horoucích pekel asi tak měla zbavit? Klidně by si i vypíchla oko, kdyby to pomohlo - ale něco jí říkalo, že magie se takhle snadno obejít nedala. Ostatně, kdyby věci byly takhle krásně jednoduché, přesně jako se to psalo v pitomých pohádkách, čarodějná rasa by neměla takovou pověst, jaká ji v současnosti provázela. Nebyli ani zdaleka slabí. Právě naopak. A celé to pozdvižení ohledně kleteb evidentně mělo větší váhu, než by Melissa původně odhadovala… Což znovu: tvořilo zatraceně divnou situaci.
Na jednu stranu ji to nebetyčně štvalo, protože nechtěla skončit jako terč tajuplné a sprostě pěkné čarodějky. Však jen nechtěla vzít do ruky mop! To nebyl až tak hrozný prohřešek, však? Ačkoliv… Možná Camille šlo spíše o to, že použila svoje schopnosti na toho člověka. Nebo se jí snažila naučit důležitou lekci ohledně morálky a respektu? V důsledku na tom ale příliš nesešlo: Mel se toho chtěla zbavit. A to i navzdory faktu, že svým způsobem tu malou čarodějku za její počínání obdivovala. A to z ní překvapivě nehovořila pouze její živelná stránka, co byla pochopitelně přitahovaná k hezkým dívkám… Ne. Ona si jí zvláštním způsobem… Cenila? Mělo pro ni určitý význam, že se postavila nejen za sebe, ale i za to místo. Zákazníky. Byla maličko tvrdohlavá, evidentně schopná. A to Melissu neskutečně zaujalo.
I tohle byl tedy v důsledku pravděpodobně jeden z důvodů, proč zatím nevyskočila jako čertík z krabičky. Měla za sebou pěkně otravný den a velice ráda by si na někom vybila všechen ten vztek, ale Camille - a nutno podotknout, že už ani zbytek tamních zákazníků - se jejím terčem stát neměli. Proč? S přesností určit nedokázala. Ale brala to zkrátka jako hotovou věc. Uklidnila se, částečně. Ale jen maličko, protože ji ta červená skvrna uváděla do pěkně rozmrzelého stavu.

„Oh, já vím. Je výborné, nelhala jste,“ přitakala souhlasně, než automaticky dodala i maličký kompliment. Ten mohl v dané situaci sice vyznít krapet falešně, ale pravda byla taková, že Melissa nelhala. Neměla to zapotřebí, proč také? Uměla ocenit dobrou kávu. Co ale ocenit nedokázala úplně byl ten maličký vtípek, jeho se stala obětí. Tudíž červená skvrna prostě musela jít pryč. Bez prodlení.
„Všimla jsem si. A uznávám…“ Ta slova se jí hledala neskutečně těžko. I proto se na moment odmlčela a sklopila pohled dolů k botám, kde - pochopitelně - vězela ta zpropadená červená skvrna, co se hnula prakticky všude kam ona upřela zrak, přesně jak jí Camille konstatovala. „Uznávám, že jsem se chovala jako hovado. Omlouvám se, dobře? Jsem spratek, vím to. Ale úplně zaslepená rozhodně nejsem. Chápu, co se tím snažíte říct, drahá slečno. A proto vás také snažně žádám… Abyste si svůj maličký dar vzala zpátky.“ Nebylo radno provokovat ji, ale to říkat nechtěla. Kdyby to udělala, znehodnotila by celý svůj předchozí projev a lekci, co si opravdu snažila vzít k srdci - k čertu! Však ve svém slovníku dokonce vyštrachala i slova jako prosím a omlouvám se!
„Pobouřená recenze nebude zapotřebí. Jak jsem řekla… Vím, že jsem udělala chybu. Kolosální! Já vím, já vím. Mám za sebou vážně příšerný den a i když je mi naprosto jasné, že to neospravedlňuje moje chování, beru si to k srdci. Jako poučení. Chápu… Nejdřív myčka, pak kafe. A svoje problémy si řešit… Ehm… Osobně. Vlastnoručně.“ Zamumlala ke konci, jelikož se démon uvnitř ní extrémně cukal.
„Takže prosím. Vidíte? Umím prosit. Zbavte mě toho. Bohové chraň! Klidně vezmu příští směnu za vás. Dejte mi zástěru a tác, pro mě za mě! Myslím to vážně. Jen ne tu věc.“ Nakonec… Klesla pěkně hluboko. A bylo jí jasné, že bude po zbytek měsíce chodit kanály, jak zostuzená byla z vývoje toho všeho, ale… Měla snad na výběr?