Zvířecí útulek

Není neobvyklé, že se po napříč městem i různými ulicemi potulují všelijaká zvířata. Některá jsou bez domova, jiná se ztratila... Vzhledem k tomu, že jich rozhodně není nějak maličko, vznikl ve čtvrti Laire zvířecí útulek, který se zabývá pomoci všem zvířatům žijícím napříč městem - bez ohledu na čtvrť. Útulek provádí odchyty, nabízí pomoc majitelům ztracených mazlíčků a dokonce i disponuje cvičištěm pro psy.
Samozřejmostí pak je i možnost si některé z tamních zvířat adoptovat nebo se jen v rámci dobrovolnické činnosti nabídnout na výpomoc či venčení některého ze psů.

Ztrácela přehled nad tím, co všechno jí ještě zbývalo udělat. S jistotou věděla, že by měla vyzvednout nějaké dekorace, ale místo toho se prozatím snažila napasovat do košíku na kole alespoň tři krabičky se sladkostmi, co tak pracně napekla kvůli nadcházející akci. Věci ještě nebyly úplně kompletní a stále bylo zapotřebí vyřešit mnohé, ale Lacey zastávala velice prostý názor: rozhodně se mnohem lépe uvažovalo, když u toho měl člověk něco dobrého na zub. A pokud kreativita skutečně proudila společně s cukrem (o čemž se sama stihla už několikrát přesvědčit) pak bylo rozhodně dobré mít nějakou zásobu, jen kdyby náhodou. Pro případ nouze, samozřejmě.
Košík upevněný k řídítkům ale nebyl ani zdaleka nafukovací, takže když tam za cenu ohnutých rohů nacpala druhou krabici, jednoduše to vzdala. Sice by zbytek mohla zkusit přenést v batohu, ale papírový obal by se cestou jistě kompletně zdeformoval a s ním i veškerý jeho obsah, což nepřipadalo v úvahu. Potřebovala, aby to jídlo nejen chutnalo dobře, ale zároveň aby tak i vypadalo - kdo by asi tak chtěl jíst něco, co působilo jako pocuchaná placka? Rozhodně nikdo, kdo by měl nějaké peníze, které by se daly využít na zlepšení podmínek rezidentů v útulku.

Vyhoupla se tedy na kolo a dala se na cestu do útulku, kde se měl odehrávat zbytek příprav. Nikdo se do toho moc nehrnul: útulek sice měl hrstku přátel, co ho nárazově podporovali, ale jinak tak tak fungoval. Potřeboval větší pozornost, více příspěvků. A tohle byla k její smůle věc, jakou ona a ani ostatní dobrovolníci zkrátka dohromady dát nemohli: vypomáhali tam, ano, ale nikdo z nich neměl tolik peněz, aby se postavil do role sponzora nebo alespoň nárazově financoval některé dražší úkony. Tomu všemu rozhodně nepomáhal ani fakt, že útulek nutně potřeboval rozšířit svoje prostory, jelikož v poslední době přijali celkem velké množství zatoulaných i raněných zvířat, takže se místo tenčilo… A to extrémní rychlostí.
Cesta jí netrvala dlouho, ale i přesto měla tendence nervozně těkat očima směrem ke krabičkám v košíku, jako kdyby snad převážela zmrzlinu. Cukroví uvnitř se sice roztéct nemohlo, ale i přesto Lacey přepadala nejistota… Ta naštěstí odezněla v moment, kdy projela otevřenou brankou směrem k útulku a následně kolo opřela o plot, aby mohla krabice vytáhnout.
Kdykoliv se tam vydala, záhadně se jí zlepšila nálada. Ať už to bylo přítomností mnoha zvířat, která vnímala jako svoje přátele, nebo snad příjemným kolektivem… Brala to místo jako takové malé útočiště. Práce tam sice občas bývala docela drsná, jelikož se kolem péče o zvířata dělala spousta věcí, z níž ne všechny byly úplně příjemné, ale rozhodně to stálo za to. Nikdy toho nelitovala, což se ani do budoucna změnit nemělo. A právě s myšlenkou na budoucnost se také ochotně vrhala do plánování a následné přípravy akce, co by mohla spolku vedoucímu útulek přinést tolik potřebné finance a podporu nejen na udržení chodu, ale také potenciální rozšíření. Protože ta zvířata si to zasloužila. Zasloužili si dobrý domov a náležitou péči… A i když někteří doposud nenašli svoji novou rodinu, měli ji i domov právě v onom areálu.

„Zdravím!“ Ozvala se zvesela, jakmile dorazila dovnitř. První místnost byla plná krmiv a steliva, sloužila převážně jako sklad - zároveň v ní ale stál i menší stolek s několika židlemi, kam Lacey odložila svůj náklad a odběhla se pozdravit s několika kočkami, co za ní automaticky začaly cupitat. Takové uvítání ji vždycky potěšilo. Měla radost, když je viděla všechny… Ale ocitnout se ve dveřích a vidět, jak se s ní sami od sebe někteří jdou pozdravit, to potěšilo ještě víc. Zvláště, když si byla vědoma toho, že spousta z tamních obyvatel měla za sebou tragický příběh.
„Přinesla jsem něco dobrého na zub… Myslím, že takhle nám to půjde podstatné snáz. Čeká nás hodně práce, takže alespoň drobné zpestření přijde vhod, však?“ Pousmála se nakonec, když odvrátila svoji pozornost od zvířat a místo toho se očima setkala s lidskou částí tamního osazenstva. Dobrovolníků se v útulku moc nenašlo, povětšinou se tak nějak střídali a vídali se spíše nárazově - s nadnesenou možností nějaké akce na výpomoc útulku ale Lacey tak trošku očekávala, že se tam sejdou ve větším počtu, což se… Jaksi nestalo.
Zůstala tedy poněkud zaraženě hledět na prázdnou místnost, než jí úsměv na rtech pomaličku zmrzl a ona se s tichým povzdychnutím posadila na jednu z volných židlí, podepírajíc si rukama bradu. Ke krabicím položeným na stole přitom skočila jedna z koček, která Lacey postrčila hlavou a začala spokojeně vrnět, jako kdyby se ji pokoušela uklidnit. Lacey se k ní otočila a pohladila ji po hlavě, než se očima zastavila na papírové kuličce ležící na stole. Kočka k ní napřáhla packu a začala s ní mírně fackovat kousek před hračkou, jako kdyby váhala nad tím, jestli si s ní hrát nebo ne… A tak ji modrovláska opatrně smetla ze stolu napodobujíc kočičí pohyb, než si opět povzdychla.
„Tumáš, pomůžu ti.“ Konstatovala tiše, na což její čtyřnohá kamarádka zareagovala ladným seskokem na zem, kde si kuličku vzala do pacek a začala si s ní spokoje hrát. Alespoň někdo se tam dobře bavil…

Schůzi si nejspíše každý představoval trošku jinak, což se v důsledku projevovalo tupým chaosem. Měli jasně a pevně stanovený cíl a úkol, ale… Jak přesně se k němu dopracovat, to byla pěkně záludná otázka. Lidé, co se pohybovali kolem útulku byli vesměs docela příjemní a fajn, ale i oni dokázali občas člověku trošku zavařit, což se prokázalo v až nepříjemně jasné formě, když na místo setkání dorazil právě Bishop.
Drobná zelenovláska se obvykle nijak zvláště neangažovala, pokud šlo o mluvení a přímou socializaci, ale… Když zachytila ten úšklebek, nedonutilo ji to jen si poněkud smutně povzdychnout, ale také částečně jednat. K čertu, však tam byli kvůli dobré věci! Pro ta zvířata, ne aby se zaobírali nesympatiemi a dalšími hloupostmi okolo. Doprava napříč městem bývala často naprosto vražedná, mohl se zdržet kvůli spoustě nejrůznějších věcí. Hlavní bylo, že dorazil, ne? Ne, že by se snad objevil na konci nebo v půli jednání.

„Ahoj, vítej!“ Pozdravila tedy Bishopa zvesela, než se zvedla ze svého místa a popadla krabici s cukrovím. V podstatě jí bylo naprosto ukradené, co přesně si mysleli ostatní přítomní - soustředila se jen na to, aby alespoň částečně vykompenzovala tu dávku jedovatosti a negativity, jakou musel Bishop v rámci svého příchodu překousnout. Nebylo to fér. Možná i proto se za ním Lacey vydala skoro jako kdyby tam přišel úplně poprvé, ačkoliv věděla, že už se někdy jistě minuli. Na tom ale v důsledku nezáleželo: jejím cílem bylo jenom to… Aby zkrátka byla milá. To bylo podstatné, však?
„To nic, ještě jsme ani pořádně nezačali. Sušenku?“ Nabídla mu z krabičky sladkého, co předem napekla. Koutkem oka přitom zkontrolovala zbytek přítomných, pokoušejíc se zjistit, jestli ještě někdo hodlal mít nějaké nemístné reakce, ale… Když nic podobného nezaznamenala, jednoduše se na Bishopa pousmála a následně se posadila zpět na jedno z volných míst u stolu, posouvajíc krabici kousek před sebe, aby si mohli nabídnout i ostatní.
„Mluvila jsem s pár lidmi z květinářství, byli by ochotní nám pro dobročinnou aukci poskytnout nějaké dekorace. Kdybychom za dobrého počasí využili dvorek a trošku ho vyzdobili, možná… Mohlo by to trošku vylepšit náš dojem. Předtím se ale mluvilo hlavně o snaze oslovit ostatní čtvrti, aby se zapojil i zbytek města, takže pokud máte někdo nápady…“ Nadnesla opatrně, aby zaplašila dosavadní ticho a trošku rozproudila konverzaci, k níž by se stejně měli dříve či později dostat.

Probudila se do zvuku hlasů. V první chvíli cítila nutkání zmateně si povzdechnout, dokud skrze doznívající paprsky spánku k její mysli nedošla vzpomínka na to, kde že se jí vlastně podařilo usnout. Byla schoulená v zadní straně jednoho z kotců – ve společnosti nemocného vlčáka, kterého půlku včerejší noci snažila dát do pořádku. Doteď cítila, že velká část její léčivé magie byla vyčerpaná, ale nelitovala toho – to, co se pejskovi zažralo hluboko do systému, nebylo nic hezkého a nebylo nic méně než její povinnost mu od toho pomoci. Smlouva s Densar nebo ne, tohle byla věc, kterou by udělala i sama od sebe, kdyby na to došlo. Tak jako tak, postarší vlčák spokojeně spal schoulený do klubíčka u jejího boku, který se zrovna neopírala o stěnu, hřál ji a vypadalo to, jako by se jí svou přítomností snažil odměnou za to, že se jí povedlo ho zachránit, bránit před okolním světem.
A zřejmě to fungovalo. Nepřišla si, že by ji tu doteď někdo odhalil – měla by jistě co vysvětlovat.
Dneska se na ni však zjevně rozhodlo usmát štěstí. Když opatrně vyklouzla zpoza spícího vlčáka a proklouzla prsty mezi mřížemi, aby si otevřela, nikdo nikde k jejímu štěstí nebyl. Tedy ano, slyšela hlasy zepředu, ale nebyl tu nikdo, kdy by ji snad při jejím malém vylézání ven sjel nevěřícným pohledem. Chápala by je, samozřejmě, a kdyby se snad někdo zeptal, odpověděla by popravdě. To, že by to její podivné pověsti už zrovna dvakrát nepomohlo, už by bylo něco, s čím by se jen musela tiše smířit.
Očekávala ticho, ale to bylo narušené šumem hlasů odkudsi zepředu. A tak, hnaná čistou zvědavostí, pomaličku opustila klid zvířat a jala se vrhnout do trefně připodobněné jámy lvové. Ne, že by zrovna vyhledávala společnost – teď ji ale nalákal jakýsi ženský hlas, který byl slyšet až dozadu. Čišelo z něj nadšení pro věc, laskavost – věci, které většinou Seraphé hledala spíš u zvířat, než u humanoidních ras, možná s výjimkou vlastního druhu. A právě tohle ji donutilo tiše zamířit ke dveřím, které ji měly dovést na místo dění.
Když vešla do dveří, odkud mladý ženský hlas přicházel, první, co viděla, byly nezvykle zbarvené vlasy. Stála k ní zády, takže Seraphé nebyl hned v jejím zorném poli – a zatímco leckdo by se možná snažil plížit, albínka naschvál opatrně o něco silněji narazila špičkou boty do prahu, aby na sebe upozornila a nevyděsila ji k smrti, kdyby se prostě objevila odnikud. Nerušila ale nijak její proslov – jeho důležitost byla nezpochybnitelná. Útulku se rozhodně hodila každá forma pomoci a to, co zjevně plánovala, znělo jako poměrně dobrý způsob, jak pomoci.
Zastavila se kousíček ode dveří, zůstala stát téměř přitisknutá ke zdi, jen naslouchajíc. Už dávno se nesnažila ten dojem podivného osamělého stvoření zakrývat, takže nebyla zrovna plná úsměvů na všechny kolem. Její starostí koneckonců byla zvířata, nikoli pracovníci, takže nebylo překvapením, že měla dojem, že většinu z nich vidí poprvé. Zrovna tak mladou ženu, která zrovna zakončovala svůj monolog pobídkou, aby kdokoli, kdo by snad mohl mít nápad, přispěl s onou myšlenkou nahlas. Ta si však také získala její plnou pozornost.
Potom, co utichla, se v místnosti rozhostilo ticho. Seraphé měla dojem, že slyší snad i bušení srdce každého přítomného, zatímco se jí v hlavě přelévaly myšlenky. Chtěla pomoci, od toho… od toho tu přeci byla.
A tak, dříve, než se stihla zarazit, promluvila. Její hlas byl zvláštní záležitostí – jemný, snadno přeslechnutelný, ale zároveň měl své určité kouzlo. Být zlomyslnější povahy, mohl by snad být i její zbraní, ale na něco takového neměla Seraphé ani pomyšlení. „Při podobných akcích se hodně rozvěšují plakáty – nějaké to získání pozornosti by se jistě dalo zajistit přes něco takového,” zauvažovala nahlas. Pokud se k ní zelenovláska otočila, věnovala by jí slabý úsměv, až moc si vědoma toho, že stále musí vypadat jako rozespalá hromádka, než pokračovala. „Co se týče klidnějších čtvrtí… šlo by se tam jednoduše jít projít s pár pejsky a pár cedulemi, to by také mohlo přitáhnout nějakou pozornost. Nezkoušela bych to v místech jako Ira nebo Indivia, ale Superbia a Gula by mohly být dobré zdroje.”
Po svých slovech opět sklopila hlavu, zapřela zády o stěnu a v obranném gestu si ovinula paže kolem trupu. Často nemluvila a rozhodně ne před malými davy, takže srdíčko jí v tu chvíli sprintovalo v hrudi rychleji, než by se jí líbilo, ale… nechtěla nechat dívku bez odpovědi. Na to byl její entuziasmus a zápal pro věc až moc strhující.

Ticho, které nastalo během jejího proslovu, bylo tíživé a ohlušující. Tedy… Ono se především rozšířilo v moment, kdy předala slovo komukoliv dalšímu, kdo by k tomu tématu chtěl něco dodat. Lacey se cítila na jednu stranu hrozně provinile, že se toho tak očividně chopila a následně se pokoušela motivovat zbytek k aktivitě (vzhledem k tomu, jak na ní zbytek znuděně mžoural, evidentně nešlo o něco, co by je jakkoliv zajímalo - proč tam tedy vůbec byli?) ale někdo musel zkrátka udělat první krok. Když už se k tomu nikdo jiný neměl, vzala to prostě na sebe. Brala to jako svoji povinnost, udělat maximum a být užitečná. Problém byl v tom, že se při současné debatě neúčastnili lidé, co by k tomu reálně měli co říct a její nadšení i zápal sdíleli.
Zelenovláska se tedy užuž chystala sklesle zapadnout na jedno z volných míst a sezobnout pár zpropadených sušenek, co oddělila právě kvůli schůzi. Chtěla tam navodit co možná nejvíce uvolněnou a přátelskou atmosféru, podpořit takový ten sladký team-bonding… Ale úplně se nedařilo. Štěstí na sebe ale nedalo dlouho čekat, protože se mezi tou skupinkou znuděných nešťastníků objevila hotová zachránkyně.
Lacey se obrátila, věnujíc nově příchozí upřený pohled, než se jí na rtech pomaličku (ale jistě!) objevil široký úsměv. Měla co dělat, aby nadšeně nevypískla. Seraphé (jejíž jméno pochopitelně ještě neznala) totiž nepřinesla jen tolik potřebnou naději, ale také hned několik opravdu dobrých nápadů. Zbytek pochopitelně zůstával i nadále absolutně netečný, což Alice mírně iritovalo, ale než aby věnovala pozornost těm nebožákům a smutnila nad jejich pasivitou a nezúčastněností, soustředila se na svoji novou spojenkyni. Ta působila krapet ospale, těžko říci jestli protože si moc neodpočinula nebo vstávala před chvílí (což by za normálních okolností Lacey dost určitě praktikovala) a tak se zelenovláska opět chopila iniciativy a podala jí tácek se sušenkami, protože byla zastánce cukrového rauše a jeho pozitivních účinků na člověka.*

„Oh, ahoj!“ Pozdravila tedy dívku, než pozvedla koutky rtů a mírně přitom pokývla hlavou na znamení, že pokud chce, může si rozhodně nabídnout. (Ostatně, sušenky byly určené lidem na schůzi… Jenže všichni působili dojmem, že by se mnohem raději rozprchli, než aby cokoliv reálně plánovali - což ze Seraphé činilo bytůstku s plným nárokem na sušenkové dědictví)*
„Ty plakáty zní moc dobře, skvělý nápad. Celkově… Díky. Za to, že jsi přišla a ještě přinesla nové možnosti.“ Tím tedy nejen poděkovala za to, že Seraphé dorazila a reálně i přispěla svou troškou (nebo spíše více než troškou!) do mlýna, ale také jemně popíchla zbytek. Ten na její slova reagoval velice prostě. Nejdříve se zvedl jeden člověk a zamumlal jakousi neurčitou výmluvu, načež ho následovali postupně i ostatní, zanechávajíc v místnosti pouze dvě již zmíněné dívky. Tolik k plánování a nutným schůzím.
Alice si hluboce povzdychla, než se usadila na jedno z čerstvě uvolněných míst a frustrovaně si přehodila nohu přes nohu, klepajíc nehty o desku stolu. Ty nesly stejný odstín jako její vlasy - tudíž barvu pohybující se kdesi na hraně zelené a modré, byť právě zelená z většiny vyhrávala.
„Omlouvám se za ten chaos… Místní tu dnes nejsou, takže to vypadá takhle.“ Dodala směrem k blondýnce, než chňapla po sušence a zakousla se do ní. Vlastně jí ani tolik nechutnaly, když věděla, že byly určené jiným lidem… Ale co měla u všech čertů dělat, když je napekla a všichni se rozutekli jak kobylky?
„Nejsem si jistá, jestli jsme se tu už potkaly…? Když tak jsem Alice,“ pronesla ještě, opět se zvědajíc aby mohla Seraphé podat ruku. „Většina lidí mi říká Lacey. Moc mě těší.“



* Tak schválně… Jak je asi příbuzná s Draganem? Protože ti dva jsou oba moc závislí na cukru a sušenkách! (Spoiler alert: Pochopitelně nejsou, ale byli by z nich sušenkoví kámoši, kdyby se potkali )
* Speaking of Dragan… Úplně čekám, až se dozví o té akci a přečte si něco v tom smyslu, že budou mít i občerstvení… Naběhne tam, adoptuje všechny pejsky a ještě u toho sní všechny sušenky

Sledovala pasivně, jak většina shromážděných lidí pomaličku opouští místnost, a když v místnosti zbyla pouze ona a zelenovláska, opatrně se teprve odlepila zády od zdi. Držela se většinou zády ke stěnám, když se pohybovala kolem cizích, z dost pochopitelných důvodů pro kohokoli dost mocného na to, aby prohlédl tu naučeno a vypilovanou, ale stále ne nejsilnější iluzi, která jí halila křídla. Když se místnost vyprázdnila a jediná zbývající duše jí s milým úsměvem nabízela sušenku… pocit bezpečí rapidně vzrostl. Pořád měla samozřejmě pozornost zapnutou v případě, že by se cokoli semlelo, ale… uvolila. Alespoň maličko, natolik, aby se ten plachý úsměv na rtech maličko ustálil.
Zatímco se dívka usadila na jednu z polstrovaných židlí, Seraphé se nejprve lehce váhavě opřela o hranu stolu, než se lehce vytáhla nahoru a složila s nohy tak, že během pár vteřin místo nervózního postávání vedle posedávala na desce v tureckém sedu a natahovala se po tácku, na který jí prve dívka ukazovala, aby si přeci jen po úvaze, zda je to dobrý nápad či nikoli, pro sebe uzmula jednu sušenku. Už kvůli tomu důvodu, aby i měla jak zaměstnat rozklepané ruce a prsty, které se chvěly v očekávání dalšího rozhovoru.
Těžko říct, zda se na ní více podepisovala touha si s někým konečně lépe promluvit, anebo nervozita z téhož poté, co s lidmi příliš nepřicházela do kontaktu několik posledních týdnů. Zůstávala mezi zvířaty, s ostatními do kontaktu téměř nepřicházela… a to bylo něco, co ji nemělo moc jak připravit na alespoň podobný maličký skok zpět do společnosti. Ke svému štěstí, zdálo se, že jí štěstí přálo, zelenovláska působila neskutečně mile a… navíc. Měla na srdci blaho útulku, zvířat. To bylo něco, k čemu se mohla Seraphé upnout, jelikož o totéž přeci jen šlo i jí.

Zůstaly tedy samy… a zelenovláska si to zjevně brala jako pobídku k tomu se dále bavit. A Seraphé… neměla co ztratit tím, že by tento pokud opětovala, naopak, byla ráda, že může ozkoušet, jak moc si v takové situaci obstojí. „Zdravím, také tě ráda poznávám,” pousmála se na dívku nakonec a oplatila jí gesto stisknuté ruky. Lacey si tak mohla všimnout, že dívka měla nezvykle chladnou kůži a pevný stisk. „Jsem Seraphé. Pracuji tu… poměrně krátce. Většinou se zdržuji kolem nemocných zvířat, možná proto se nám podařilo ještě nesetkat. Mám… malou dohodu se smečkou ohledně toho, že prakticky jinde než tady mě nenajdeš.”
Na moment se odmlčela, než si jemně uždibla ze sušenky a chvíli strávila v tichém rozjímání. Překvapeně zamrkala na pečivo ve své ruce a pousmála se na Lacey v dost jednoznačném gestu – ač o ní prakticky nic víc nevěděla, dívka byla poměrně nadaná v pečení.
Veškeré překvapení se ale jala maskovat za dalšími slovy. Mluvila tiše a bylo znát, že přemýšlí, než jednotlivá slova pustí přes jazyk. „Udivuje mě, že jsi vážně měla víru v to, že by se kdokoli více chytil… obávám se, že za tu dobu, co jsem tady, je jakákoli práce navíc pro většinu přítomných… inu, ne úplné lákadlo. Asi nejsem ta, co by to měla soudit, ale přijde mi to mírně… smutné.” Opatrně se na zelenovlásku pousmála. Byla dost… odlišná od většiny všech, s nimiž měla v Městě tu čest se střetnout. Byla milá, což tu bylo podobně vzácné, co záblesk slunce, kterému se povedlo prodrat bouřkovými mračny. „Pokud nevadí, že se ptám… jak se ti podařilo s takovým zápalem zabloudit sem? Jsem si jistá, že v jiných částech města by ti za podobného nadšeného ducha platili zlatem…”

Někdo by to určitě označil za absolutní ztrátu času. Proč se také starat o zvířata, však? Celé město pulzovalo životem, ale pro tyhle němé tvory si téměř nikdo nenašel pochopení, natož lásku. Vedle všech nadpřirozených ras se zdála být kompletně bezcenná, slabá a postradatelná… Dokonce i lidé, co k nim mívali utvořené alespoň částečné pouto na ně mnohdy zanevřeli - což byl ostatně důvod, proč byla Alice tak zatvrzelá, pokud šlo o jejich ochranu. Zasloužili si nejen bezpečí a péči, ale především skutečný domov… Ne se jen bezcílně potulovat napříč ulicemi a živořit.
Ať už to tedy byla šířící se lhostejnost, citlivá povaha nebo čarodějný kodex, co Lacey hnalo tolik kupředu, pokud šlo o dobrovolnictví… Pobyt a výpomoc útulku pro ni znamenala mnohem více, než jakousi volnočasovou aktivitu. Dělala něco, co mělo opravdový smysl. Naplňovalo ji to. A cítila jistou povinnost v tom pokračovat, protože s těmi ztracenými dušemi nejen hluboce soucítila, ale především věřila tomu, že měla šanci něco změnit… Ne ve velkém měřítku, ale přinejmenším v jejich individuálních stavech a životech. I díky tomu už stihla zařídit tucet adopcí na psy i kočky, kteří šli k lidem v covenu. Dobrým lidem, co se o ně řádně starají. Ne, že by snad útulek byl špatné místo, ale… Zázemí představovalo vážně hodně.

Vzhledem ke kolosálnímu nezájmu ze strany ostatních lidí v útulku bylo pro Alice nakonec setkání se Seraphé téměř jako boží smilování. Konečně někdo se srdcem na dobrém místě! Nemusela tu plaše vyhlížející dívku znát více jak pět minut a bezpečně rozpoznala, že jistě neměla co do činění s nikým, kdo by starost jen předstíral: to opravdu ne. Cítila to na ní… Jakýmsi způsobem. Nedokázala si to vysvětlit, ale sálala z ní tajuplná energie, jakou doposud ještě nikdy nepocítila. A pochopitelně ji zajímalo, co přesně to evokovalo, ale držela se vychování - kdyby začala okamžitě vyzvídat, bylo by to nejen bytostně hrubé, ale především zlé. Seraphé jí prozradila, že se v útulku dle všeho nenacházela dlouho: což Lacey jen utvrdilo v tom, že by měla být opatrná. Milá samozřejmě taky! Hezky ji uvítat, aby se cítila alespoň maličko lépe, když už drtivá většina tamních byla… Řekněme, že ne úplně přátelská.
„Moc mě těší, Seraphé.“ Pokývla nepatrně hlavou, vděčná za to, že se směla dozvědět cizinčino jméno. Bylo… Krásné. Nadpozemské. Přesně jako jeho nositelka, což Alice přimělo po dívce vrhnout kradmý úsměv. Díky spřízněním s covenem měla povědomí o spoustě věcí, což jí otevřelo v mnoha ohledech oči. Věřila hodně věcem… A její mladičké, magií dýchající srdíčko se podvědomě upínalo k vizi toho, že by mohla Seraphé být něco jako jedinečný aspekt nevinnosti a dobra - pokud tedy obdobné věci skutečně existovaly, pro což bohužel žádný důkaz neměla. Zatím!
„To je od tebe moc hezké… Zrovna ti to obvykle potřebují ze všech nejvíce,“ špitla tiše, zaujatá tím, co jí bylo prozrazeno. Neutekl jí ale ani fakt, že Seraphé zmínila smečku - což otevřelo dveře ke spoustě nových odpovědí a otázek zároveň. Takže věděla…? Musela, jinak by nemluvila o smečce. Sice to v kontextu s útulkem mohla být náhoda, ale Lacey o tom pochybovala. Tak jako tak… Ve městě bylo hodně zasvěcených. Těch, co o tajném světě plném magie a roztodivných tvorů absolutně netušili, bylo podstatně méně.
„No… Když jsi tu krátce, tak tě alespoň zpětně vítám, Seraphé!“ Ozvala se s nefalšovaným nadšením, protože by dívku nejraději na uvítanou objala. Ano, byla vskutku vřelé stvoření, pokud se nacházela v komfortním stavu - a útulek pro ni představoval druhý domov, což… V kombinaci s povahou její společnice tvořilo ideální dvojici. Jediné, co tu situaci kazilo byl fakt, že byly v současnosti na pozemku jediné, co… No, měly na srdci opravdu blaho zvířat a na nic si nehrály. I proto zelenovláska ještě dodala maličký přídavek.
„Vážně mě mrzí, že tu není víc podobných lidí… Jako jsi ty, myslím. Když jsem sem přišla poprvé, vážně jsem doufala, že to bude útočiště pro dobromyslné… Ale zdá se, že se tu čím dál víc hemží lidi s neupřímnými úmysly. Vím, že to ode mě bylo naivní, ale… Pokaždé doufám, že to není AŽ TAK špatné. Nejspíš i proto sem chodím, když se nad tím tak zamýšlím. Nedokážu si představit, že bych se nesnažila - zvláště, když vím jak to venku vypadá. Ta zvířata opravdu potřebují pomoc… A když se k nim většina obrací zády, o to víc jsem pevně rozhodnutá tu být a dělat absolutní maximum.“ Tím se alespoň částečně pokusila zodpovědět položenou otázku, ačkoliv by samozřejmě mohla říct, že se obdobným způsobem angažovala i jinde… Tudíž v rámci covenu. Nechtěla se ale přiznávat k tomu, že patřila mezi čaroděje - tohle byla v jejích očích celkem osobní věc, s jakou se nikdy nechlubila. I proto váhala, jestli to zmínit.
„Prvotní impulzem byl fakt, že miluju zvířata. A ráda pomáhám… Možná jsem také trošku potřebovala utéct stranou z domova, takže všechno dohromady. Postupem času jsem ale zjistila, že je to neskutečná věc - nejen, že člověk pomáhá a dělá správnou věc, především poznává spoustu nových přátel. Zdejší jsou vážně úžasní, nejlepší přátelé jaké jsem kdy měla.“ Mrkla nakonec vřele, odkazujíc na zvířata - ne lidi. Ty ráda neměla, ale pokud šlo o rezidenty… Mmm. Ty by si nejraději všechny adoptovala.
„Jakpak ses sem vlastně dostala ty? Pokud nevadí, že se také ptám,“ dodala ještě, než chňapla po sušence a začala ji dokolečka okusovat.